Dobrý den všem.

Jsem upřímně potěšen, že se můj příspěvek dočkal odezvy, ačkoli, nutno uznat, sám jsem si trochu zoufal nad jeho obsáhlostí. Máte pravdu, pane Žárský – vážně jsem se ptal, jak jinak sdělovat evangelium starým ve srovnání s mladými. Odpovědi podle svého vkusu jsem se sice nedočkal, necméně rád se spokojím s tím, co jsem dostal – a ve své mladistvé, dorostenecké jankovitosti (jsme-li u té vývojové psychologie) tuto rukavici s radostí zvednu.

Jan Dospiva ve svém příspěvku z 22. 11. 2006 pěkně napsal, že jde „o to, aby komunikační sloh církve (pozor, ne obsah!) vycházel ze současného života.“

Tuto myšlenku užívám takto: Církev (a kázání) samozřejmě musí hovořit dnešním jazykem a musí mít před sebou reálného posluchače – Římanovi jsem byl Římanem a Řekovi Řekem, mladému jsem se snažil podat obsah křesťanské zvěsti řečí adekvátní jeho věku a důstojné stáří jsem oslovil zas dle jeho gusta, co se – a teď pozor – slohu! – týče.

Není však na místě celou věc dramatizovat, a to ani s tím slohem. To, co rozumíme pod slovem „mládež“, obvykle kázání běžného faráře rozumí docela stejně, jako senioři, kteří sedí v téže lavici. Pokud chcete tvrdit, že evangelická mládež, která je dost dospělá na to, aby udržela v ruce kytaru či pádlo, jede-li někam na vodu, nerozumí slovu běžného faráře a potřebuje svého tlumočníka, poněkud kognitivní a jazykové schopnosti mládeže podceňujete. Ve „slohu“ asi potřeba faráře pro mládež netkví.

V čem tedy tkví? (Ano, opravdu se ptám vážně.) V obsahu? Zde musím zopakovat to, co jsem už napsal a co chápu jako středobod své argumentace – před Bohem stojí člověk pohříchu obecný, který čeká na táž slova, který bude uzdraven touž medicínou. Nemyslím si, že bych byl nějak nadprůměrně inteligentní (a podle tónu, který jste zvolil pro svou odpověď, si to o mně zjevně nemyslíte ani Vy) – přesto jsem ve svých 14ti letech, kdy jsem stanul před Bohem ve víře, měl potěšení a užitek z kázání téhož faráře, jako moje babička v touž chvíli a v témže kostele.

O člověku lze vypovědět mnohé a také mnohé pravdivé. To dělá jistě psychologie, umí to i ekonomie nebo biologie, a všichni doufáme, že to dovede i medicína. Je-li tu však theolog, který se stává farářem/kazatelem (a rád bych Vám připomněl, že od farářů ETF se patřičné vzdělání očekává), čekám, že přinese něco nového, co nejen že neřeknou ostatní, ale co ostatní ani říci nedovedou – že představí člověka tak, jak stojí před Bohem.

Jinak – jaké jsou termíny, jichž užívá křesťanská víra v řeči o člověku před Bohem? Hřích, zatracení, milost, spása, pokání, láska… Týkají se snad tato slova více mladého než starého? Rozumí jim snad mládež méně, že potřebuje svého faráře? A co jim tedy ten „jejich“ farář řekne, co by jim neřekl ten „obyčejný“?

Neříkám, že jsem nějaký extra čupr theolog. Ale přišel jsem diskutovat na evangnet proto, že jsem čekal theologickou diskusi. Přečetl jsem si článek Přehlížené stáří, který, zdá se mi, theologickou argumentaci používá. Vtýkáte mi (nebo nám?), že se shovávám/e pod rouškou rádoby theologických argumentů – pak tedy řekněte: které to jsou, ty „rádoby“, a jak mají vypadat ty skutečné theologické? Mám to chápat tak, že skutečným theologickým argumentem je dožadovat se vývojové psychologie? Že třeba nešťastná mládež za Husa a Milíče trpěla na duchu, protože těmto jinak zdatným kazatelům tato klíčová disciplína chyběla?

Je v této diskusi několik příspěvků, které tu theologii (nebo chcte-li tedy „rádobytheologii“) v argumentaci využívají. Ale musím chtě nechtě uznat, že obvykle stojí na jedné straně, na té druhé už jen po skrovnu.

Pan Brodský sestoupil po „čase čekání“ do diskuse coby deux ex machina aby řekl, že je diskuse lichá a vede se špatně. Cestu ven jaksi neukázal. Vy jste přišel s vývojovou psychologií a shovívavým úsměvem – a to jsem se ani nedozvěděl, jak tedy vývojová psychologie dokáže řešit theologický problém. Jan Soběslavský se omezil na opakování slůvka „chujovina“, zatímco pan Samiec obohatil slovník této diskuse o několik jadrných vulgarismů. Inu, každý podle svého gusta.

Neříkám, že mám něco proti vývojové psychologii, dokonce ji i požaduji za zajímavou, opravdu nám o člověku poví ledasco, co ve své práci kazatel a pastýř sboru může využít. Například to, že věnovat pozornost delšímu souvislému textu až do konce nedokáže drobotina, ale starším už to tolik problémů nedělá. Ale problémy, na které poukázali autoři přehlíženého stáří a jež jsem se pokusil rozvinout (ba vyřešit) ve svém příspěvku já, však, nutno uchopit z jiného konce.

Opravdu bych nemohl dostat na svoji – ať si třeba „pseudo“ či „rádoby“ theologickou argumentaci odpověď skutečně theologickou?

Díky všem, se prokousali až sem, a zejména těm, kteří by rádi udrželi diskusi třeba zapálenou, ale klidnou a věcnou, seč budou síly stačit.

R. J. Hřebíček