Prostě nemohu přijmout, že biblické hodiny jsou pro starší. Na našem sboru fungují biblické s účastí mládeže bezproblémově již několik let. Naopak, je to skvělá příležitost k prolomení generačních bariér, které si necháváme vnucovat myšlením dnešní doby. Sdílení zkušeností mezi staršími a mladšími oběma směry dle mého podstatně obohacují pohledy všech účastníků. Nenechal bych si nikdy vnutit pojetí biblické jako setkání "pro staré".

Mimochodem, msuím popravit váš názor, že generační písně starší generace shrnuje Evangelický zpěvník. Generačním žánrem dnešních seniorů je spíše revivalová píseň 19. století. Tento žánr, pokud se nemýlím, převažoval v předchozí zpěvníku naší církve, který EZ nahradil. Přitom revivalová píseň byla podobným pokusem o líbivou modernu, jako dnešní 30 stará produkce pro mladé. Naše vlastní rozpaky nad oblíbenými písněmi starší generace ukazují, kam přetěžování generačního žánru vede. Naopak EZ zahrnuje písně od 10. století po současnost (80. léta, i v EZ, ale především v dodatku). Tam se, myslím, ukazuje, že je potřebné, aby generační tvorba byla prověřena tím, zda obstojí v celku církve. EZ je zpěvník celé církve. To je na okraj.

Koncept, s kterým přicházíme, na mnoha sborech úspěšně funguje - totiž církev jako rodina společenství, kde jedni obohacují druhé. I z hlediska sekulární sociologie je zdravější společenství cícegenarační, generační společnost je ve značné shodě mnoha uatory označována za nemoc dnešní doby. Jak správně poznamenal J. Kupka, pokud se domníváme, že mládež není schopná chápat běžné bohoslužby, velmi ji podceňujeme. Tam, kde ještě zcela nechápe, musí se učit - to je opět naprosto přirozené, že člověk na začátku nechápe všechny souvislosti nějakého celku, to je vývoj.

Onomu "fašisticko-komunistickému způsobu", jak velmi "kultivovaně" označil naše volání po vícegeneračním společenství bratr Tomášek, se dle mé znalosti praxe těchto ideologií více podobá zařadit každého do nějakého "odboru", do nějakého zájmového kroužku. (Omlouvám se všem čtenářům, že na takové sprosťárny vůbec reaguji a zavádím tak rpoblém, kam jsem vůbec nechtěl.) Kde jinde mají být lidé společně přes hranice generací, ras, ekonomických tříd, než v církvi, než při oslavě Boha? Nezavedme tedy speciální setkání také pro vysokoškoláky, středoškoláky a dělníky? U těch je přece také odlišný pohled na svět.

Zvláštní setkání pro mládež jsou potřebná zejména z katechetického důvodu, tedy aby byl prostor pro to uvést mládež do dění bohoslužeb, společného čtení Písma, do základních pravd víry. V tom jsou jistě nenahraditelná.

Neřekl jsem, že nemám rád kytaru v kostele. Mluvil jsem o tom, že každá příležitost má svůj žánr. V našem sboru se při bohoslužbách na kytaru hraje - ovšem žánry bohoslužbám odpovídající; a také se spíše jedná o sólové osobní vyznání, protože kytara není vhodný doprovodný nástroj pro sborový zpěv. Velmi takové vstupy vítám a cením si jich jako velmi prospěšných osobních svědetcví - člověk často více vyzpívá než vypoví.

Mimochodem, najděte mi, kde říkám, že nemám při bohoslužbách rád hru na kytaru. Poukázal jsem jen na to, že nemusí být pravdivá představa, že takový hudební projev má všeobecný misijní účinek na mladší generaci - jak ukazuje má omezená osobní zkušenost. Nejde o mé preference. Tvrdil jsem pravý opak - má rád jisté žánry, ale pro bohoslužbu je považuji za nevhodné.