Úvodem bych opět rád adresně poděkoval za otevřenost diskuzi a korektnost rekce. Dále bych rád doplnil, že předmětem naší kritiky byla oprávněnost institutu faráře por mládež, ne již jistě prospěšná práce těch, kteří se úkolu ujali. Zkratkou - úkol neměl být zadán, ale to neznamená, že se jej přesto nemůže zhostit dobře.
Vážím si věcnosti přízpěvku a nejvíce toho, že přímo obsahuje teze, nad kterými mohu vyslovit nesouhlas, aniž bych Ti, bratře, něco podsouval. A sice:
"Mládež se ráda baví a zábavu potřebuje. Ten, kdo jí zábavu poskytuje, získává její důvěru a oddanost. Nikdo nedovede odhadnout nezměrné ztráty a škody, jež církev i království Boží utrpěly u nás právě tím, že o tuto stránku nebylo v církvi dosud postaráno. Církev oddělovala život náboženský od společenského a věnovala se výhradně výchově náboženské."
A tu bych se již ptal, jestli z výše uvedeného lze automaticky odvozovat tento závěr: "Přirozeným důsledkem toho jest, že mládež po tisících přilnula srdcem tam, kde je jí poskytována zábava, a církvi, a často i ideálům náboženským, se odcizila."
Skutečně může člověka odcizit cíkrvi touha po zábavě? Zábava je konzumní záležitost, stejně jako dobré jídlo a pití. Ano, lze souhlasit, že ji člověk potřebuje. Ale může člověka odvést od církve třeba dobré jídlo?
To že jde o text z roku 1929 ukazuje, že problém není nový a lze jej vystopovat daleko na zpět. (náš článek se setakl i s kritikou starších generací - což nevadí, nechtěli jsme nikomu nadbíhat). Chybu vidím v tom, že text předpokládá, že vše světské musí člověka odvádět od Boha. Spatřuji tu sklon vytvářet "bezpečnou kopii" okolního světa. Výrazně je to vidět v USA, kde evangelikální část obyvatelstva má zvláštní "křesťanské oděvy, křesťanské cukrovinky, křesťanský hip-hop atd."
Když jde jen o zábavu, proč by se křesťan nemohl bavit stejně jako jeho vrstevníci, zůstane-li křesťanem? Vše světské přece není od ďábla. Proč jej uzavírat před světem do getta "nezávadné" křesťanské zábavy, proč mu bránit, aby dokázal před svými vrstevníky obstát? Později se bude muset se světským prostředím vyrovnat tak jako tak, třeba v zaměstnání.
Druhá věc je propastný rozdíl v kvalitě "křesťanské" a světské zábavy. V současnosti pracuje v zábavním průmyslu i v kulturním "podzemí" takový mozkový potenciál, kterému se nemůžeme rovnat. Pro mnoho tvůrců pop-kultury je tvorba zábavy jejich denním chlebem - může jim opravdu konkurovat to, co vyrobíme v pauze doma na koleně? Široká nabídka kvalitní zábavy patří podle mě k jednomu z hlavních kladů naší doby. Ač už jsem otcem od rodiny, rád si občas zajdu třeba na Drumm&Bass (tento žánr je sice už trochu passé). Nechci být zlý, ale takové zábavě bych před hrou "na vraha" asi dal přednost. Prostě poslouchám hudbu, aniž bych do sebe musel házet extázi nebo šňupat pervitin. Nikomu nevadí, že tam také jsem, nikdo mě nenutí fetovat. Proč prostě nenechat mládež, ať se baví se svými vrstevníky (A ať v tom obstojí jako křesťané!) a v církvi jí dát prostor pro to opravdu podstatné - slyšení Písma, přijímání svátostí, modlitbu, rozhovory o Bohu?
Gettoizací mládež obíráme o zajímavé možnosti. (Minimálně o možnost žít se sekulárními vrstevníky.) Co jim dáváme místo toho, není moc zábavné (a někdy mám pocit, že to není ani moc zbožné). Bratr Hrudka zmínil zpěvník Svítá. V jeho stále častějším užívání vydí znamení pokroku. Nevím. Většina z jeho písňového fondu vznikla dříve, než jsem se narodil. Jedná se převážně o žánrové písně 60.-70. let. Když jsem byl mladý, zrovna dozníval punk, frčel drumm&bass, elektronika a techno. Pokud jsem ještě schopen sledovat, dnes kraluje hip-hop, nu-metal, kytarovky, sekunduje funky, ska, punk atd. Nic z těchto žádnrů ve Svítá nenacházím. Ani by to nemělo smysl. Jsou to zábavní žánry. I sekulární posluchač vnímá rozdíl mezi meditační, poslechovou hudbou a hudbou, řekněme taneční. Ocení obojí, v odpovídajících okamžicích. Osobně poslouchám zejména elektronickou hudbu, ale kdybych ji slyšel v kostele, odejdu mezi prvními. Mimochodem, když v druhé půli naší loňské půlnoční nastoupily kytarové chvály, mnohé nové tváře se začaly podezřele vytrácet. A to šlo dle mého soudu o velmi kvalitní hudbu.
A to se stále bavíme o skutečně současných žánrech. Zpěvník Svítá, který jsem zde pněkud zlomyslně zvolil za obětního beránka, byl svého času velmi nosným, záslužným počinem. Reflektuje ovšem přečasto dosti konkrétní situaci normalizace, vzdálenou zejména v reáliích dnešní době. "V garáži máš Žiguli" - postavte se na křižovatku a počítejte, kolik kolem vás za hodinu projede žigulíků! To jen pro ilustraci. Zůstává, že nutí mládež, aby se mentálně přeunula do doby, která je již minulostí. Závažnější mě přijde jistá privatizace Ježíše - musí mít nutně "háro mastný a kecku děravou". Opravdu musí? Vidím zde právě to, co bylo řečeno na naši adresu - umělé vyvolávání generačního konfliktu. Jistě i tak zůstává dost nosného, zejména z americké lidového duchovní hudby, písně Miloše Rejchrta, zkrátka jsou zde kusy nadčasové. Ne náhodou se několim písní stalo součástí Dodatku. Ani misijně není současný repertoár "pro mladé" šťastný. Již v časech střední školy, když jsem zval spolužáky na bohoslužby, ptali se s obavami, jestli se tam nebude hrát na kytaru. A nešlo o nějaké mladistvé intelektuály - a přesto u nich budila respekt varhanní hudba, chorál atd.
Shrnuto: Pusťme mládež z ghetta a dejme jí trochu více důvěry, že v sekulárním prostředí obstojí. A ona obstojí, pokud jí dáme oporu v tom opravdu podstatném - v Písmu, svátostech, modlitbě, v duchovních rozhovorech.
Šlo by říci ještě mnohé a tak doufám, že bude debata pokračovat.
Tomáš Pavelka
