Jako farář pro mládež se cítím postiženou husou, zasaženou ostře polemickým článkem „Přehlížené stáří“ (ET-KJ 13/2006). Dovolím si tedy párkrát kejhnout:

Popis mezigeneračního napětí v církvi mi připadá nepřiměřený situaci v církvi. Značnou část mé pracovní náplně představuje práci s mládeží, ale občas se také věnuji aktivitám, určeným generaci starší – například jako farář jezdím na rekreaci důchodců do Chotěboře a čtu Kostnické Jiskry. Protože programy připravené pro jednu generaci občas použiji i pro druhou, mohu na tomto základě vyslovit předpoklad, že v evangelické církvi není rozdíl mezi generacemi propastný – i naši senioři jsou duchem mladí, zatímco mládež projevuje zralost – jak to dosvědčují například články v mládežnickém časopise Bratrstvo. Z rozhovorů je jasné, že obě generace mají zájem o názory té druhé (a obě se ostýchají tento zájem projevit). Zájem mládeže o seniory lze poznat například z toho, že v Pražském seniorátu pořádali na jaře slušně navštívené dny mládeže s tématem Stáří, i z toho, že mládežníci se jako pomocníci účastní vzpomínané rekreace důchodců v Chotěboři. Nikdy jsem neslyšel nikoho z evangelické mládeže se vyjadřovat tak, jak je popsáno v článku - „s opovržením, s povzdechem, nebo pak plačtivě říkat „kostel s pěti babičkami““. „Neúctu ke stáří“, implikovanou článkem, tedy rozhodně mezi mladou generací nevidím.

Práce s mládeží v církvi není nadbíháním a „ustupováním slabosti mládeže“. K tomu si dovoluji ocitovat z knihy společenských her, vydané v roce 1929, tedy v době, kdy ti nejstarší v naší církvi představovali generaci mladší mládeže: „Patří vůbec zábava do sdružení církevní mládeže? Jsou dobří a vzácní lidé, kteří to popírají. … Ale na jedno se přitom zapomíná. Mladý člověk je nejen bytostí mravní a náboženskou, ale také společenskou. Potřeba zábavy jest mu vrozena a jest mu tak přirozená jako cit náboženský. Zde platí slova, kterých použil Pán Ježíš při příležitosti jiné: „Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj!“ Mládež se ráda baví a zábavu potřebuje. Ten, kdo jí zábavu poskytuje, získává její důvěru a oddanost. Nikdo nedovede odhadnout nezměrné ztráty a škody, jež církev i království Boží utrpěly u nás právě tím, že o tuto stránku nebylo v církvi dosud postaráno. Církev oddělovala život náboženský od společenského a věnovala se výhradně výchově náboženské. … Přirozeným důsledkem toho jest, že mládež po tisících přilnula srdcem tam, kde je jí poskytována zábava, a církvi, a často i ideálům náboženským, se odcizila. … Zábava ve Sdružení mládeže není ovšem všecko a v programu mládeže není ani zdaleka věcí nejdůležitější.“ (Václav Vavřina, Společenské hry a zábavné večírky, YMCA Praha 1929, s. 5) K citátu bych jen dodal, že církevních akcí pro mládež se účastní mladí lidé, pro které je víra v jejich životě důležitou věcí. Kdyby tyto akce postrádaly duchovní program, vadilo by jim to neméně, než kdyby tam nebyl také program zábavný…

Mladé rodiny s dětmi, které jsou v článku také zmiňovány, představují již jinou generaci, než je mládež. Také argument, používaný proti práci s nimi, je jiný: „Jestliže se pak církev zaměřuje zvláště na mladé rodiny, nedělá to proto, že počítá jen s jakousi populační explozí? Církev ale neroste populační explozí; na přirozené plození sází přece pohanství. Pravá víra se nedědí.“ Domnívám se, že tyto věty jsou zásadně chybné. Pro věřící rodiče patří to, aby cestu k víře našly také jejich děti, k těm nejdůležitějším prioritám, pro nějž jsou ochotni dělat i náročné věci – například dojíždět do vzdáleného sboru jen proto, že tam jejich děti najdou jiné dětské přátele a budou se tam cítit dobře. Kdyby v Českých zemích nepředávali v dlouhých dobách temna evangelíci svou víru právě děděním, evangelická církev v naší vlasti by v té době zanikla a dnes již neexistovala.

S autory článku souhlasím v tom, že se církev ve své misijní a pastýřské práci musí zaměřovat na všechny generace. Když se však člověk baví se staršími členy sboru, ať již s těmi, kteří navštěvovali společenství věrně celou dobu, nebo s těmi, kteří se po určité době do církve vrátili, nezřídka je to proto, že „na dobu strávenou v mládeži mají ty nejkrásnější vzpomínky“, jak mi napsala jedna sestra. Proto se také církev věnuje tolik energie právě práci s mládeží. Věřím ovšem také na to, že tam, kde zavane Duch Boží, najdou si svůj domov ve společenství věřících příslušníci všech tří zmiňovaných generací - mládež, mladé rodiny s dětmi i starší lidé.