„Pane faráři, oči mi už moc neslouží, číst nemůžu. Když už mě nebaví poslouchat rádio, a všichni jsou pryč, tak si aspoň zazpívám,“ svěřila se mi kdysi jedna ovdovělá babička. Písniček zpaměti ze zpěvníku znala dost. Pouze hudební sluch jí scházel, a tak se styděla v kostele zpívat nahlas. Na závěr mých návštěv jsme si někdy některou z písní, které znala ze zpěvníku svého mládí, Cestou života, zazpívali dohromady. Dodatek k Evangelickému zpěvníku vzala na milost, protože se v něm objevila její oblíbená Důvěřuj se v Pána.

Jiní členové sboru, kde jsem byl farářem v osmdesátých letech minulého století, byli známí zpěvem. Ze šesti sourozenců pět zůstalo svobodných. Hospodařili společně v jedné chalupě. Doma měli harmonium a často hráli a zpívali. A když jeli na pole s vozem, taženým jejich dvěma koni, tak si zpívali – „prý nějaký žalmy“, řekl mi člověk, který na bohoslužby nikdy nepřišel. Na vesnici se dostanete s lidmi spíše do řeči, než ve městě a člověk se někdy dozví zajímavé věci o evangelících od lidí, kteří s „vírou“ nemají nic společného.

V městském sboru jsem žil dvacet sedm let, na dvou vesnických dvacet jedna, a nyní zase pět let v městském. Všude měly písně své závažné místo, ale až na vesnickém sboru jsem poznal, že někteří lidé zpívají schválně pomaleji, než jsem byl zvyklý z města. Nebylo to proto, že by neuměli zpívat. Zpívali tak, jak chtěli zpívat, protože písničku chápali jako důležitý prvek liturgie, jako skutečnou chválu od srdce. A tak v kostele hřměli, zpívali a já jsem se jim zpočátku divil. Velmi brzy jsem přišel jejich zpěvu na chuť. Oni si chodili do kostela zazpívat. Pochopil jsem, že písně patří bytostně k jejich zbožnosti. Zpěvných a theologicky hodnotných písní je v našich zpěvnících dostatek. „Je to trochu konzervativní sbor,“ říkal mi jeden farář a divil se, že jdu klidně z vesnického sboru opět na vesnický a netoužím po městě. V obou sborech byli možná někteří členové v něčem konzervativní, možná. Většinou však byli otevření z nových věcí právě k učení se novým písním.

Měli starost o děti a tak jsme na staršovstvu domluvili, že by děti měly mít při bohoslužbách také svoji písničku. Tehdy právě vyšel zpěvník pro děti Buď Tobě sláva, takže jsme ho využili pro bohoslužby, a postupně jsme přidávali i některé další písně, které měla mládež ve svém samizdatovém zpěvníku Nová píseň. Vánoční zvěstování dětí bylo vždycky protkáno dětskými a mládežnickými písničkami. A právě o vánoční slavnosti začali spolu s dětmi zpívat některé nové písně také dospělí. K ČCE neodmyslitelně patří písně bratrské, probuzenecké i spirituály.

Touha po zpěvu nových písní při bohoslužbách není výmysl až mladých, pokažených středním proudem. Jde o dobrý evangelický zvyk. Proto se kdysi dostaly do církevního zpěvníku např. některé probuzenecké písně. Jde o hlubší navázání na dobu středověce humanistickou, totiž na praxi Jednoty bratrské z 16. století, která přišla s nápadem nově „otextovat“ světsky veselé melodie. Jednota tak vykročila z rámce církevních harmonií a stupnic, aniž by církevní stupnice zavrhla docela. Odvážila se však o proměnu liturgické mentality, která odpovídá theologickému odklonu od soustředěnosti na mešní mystérium. Věřící ovšem stále počítali s Kristovou přítomností při bohoslužbách. Nepřeceňovali mešní proměnu živlů. A písněmi se obraceli přímo k Bohu, Synu i Duchu svatému na počátku, uprostřed i na konci bohoslužeb, tedy stále. Theologové neskládali jen písně naučně didaktické. Je bezpočet písní, které důvěřují biblickému zaslíbení o boží přítomnosti a zpívají vesele Aj, Pán kraluje.

Jednota měla odvahu podržet si a zpívat písně s církevní melodikou, a vedle těchto tradičních a kvalitních písní nechala vstoupit do církve i melodiku novou, která ovšem nerušila bezprostřední důvěru a otevřenost k Bohu. Proto máme v našem zpěvníku některé písně jako např. Aj, jak jsou milí tvoji příbytkové. V 16. století musela právě tahle píseň někomu znít zpočátku velmi světsky. Asi tak světsky, jako když jeden můj strýček byl v sedmdesátých letech zpočátku pohoršen ze zpěvu spirituálů s kytarou: „To by tak bylo, aby si někdo podupával v lavici.“ Musím se přiznat, že při některých bratrských písních z 16. století, právě u těch svižných a rytmických, si někdy bezděky v lavici podupávám.

Mešní bohoslužba je jistě bohatá na zpěv. Vystačí si ovšem jen s jednou či se dvěma společnými duchovními písněmi. Duchovní písně husitů a Jednoty bratrské začaly přetvářet charakter bohoslužeb svým srozumitelným českým textem i radostnou melodikou. Duchovní písně se tak staly neodmyslitelnou součástí každých bohoslužeb a nejen bohoslužeb. Bez duchovních písní si evangelíci nedovedou představit ani nedělní školu, biblickou hodinu, nešporní bohoslužby, svatební shromáždění, ale ani pohřeb, obzvláště ten vesnický od domu smutku do kostela a na hřbitov. Možná právě díky vznosným chválám a radostným písním o vzkříšení jsou českobratrské pohřby spíše radostné a plné naděje, než pochmurně tísnivé.

Bez písní se neobejdou konventy ani synod, sjezd mládeže, seniorátní setkání, biblické kurzy, ani farářské schůze. Dokonce se v nejednom sboru objevují úryvky církevních písní na písemných blahopřáních k narozeninám mladým i starým členům sboru. V nápravném zařízení pro mladé delikventy jsem také nejlépe navazoval vztah písněmi. Je pochopitelné, že každý větší sbor má svůj pěvecký kroužek. Zřejmě proto byl také obnoven úřad církevního kantora, který velmi vydatně rozvíjí po našich sborech tento druh zpěvu a hudebnosti.

Duchovní písně tedy zůstávají i na prahu 21. století neodmyslitelnou složkou naší zbožnosti, a samozřejmě i nedělních bohoslužeb. Stále vznikají nové písně, což je mimo jiné také znamením, že církev žije. Církev neskomírá, protože zpívá. Žije nadějí, proto ji zcela charakterizuje název jednoho jejího zpěvníku: Svítá.

( Pavel Keřkovský)