Říká se, že základem jakékoli výchovy nejmladší a nastupující generace je rodina. A pokud by na tomto místě měla být řeč o výchově bohosloveckého dorostu v naší církvi, tedy církvi, která sama sebe tradičně chápe mj. také jako rodinné společenství, pak bychom tuto kapitolu určitě měli začít již ve sborech a v každodenním životě církve. Tím se ale hned na začátku našich úvah dostaneme do jistých obtíží. Naše církev totiž nemá (pro tyto počátky) vypracovaný žádný model či metodiku, jež by nabízely na úrovni sborového života systematické vedení budoucích adeptů bohosloví. Je pravda, že ještě v nedávné minulosti většina studentů bohoslovecké fakulty pocházela z tradičních evangelických rodin. Během posledních dvou desetiletí se ale situace výrazně proměnila. Na Evangelickou teologickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze (ETF UK) přicházejí studovat mladí lidé z velmi rozmanitého rodinného prostředí, a zdaleka ne jen církevního. A stejně rozmanitá je i jejich motivace při rozhodování vydat se touto cestou. Někdo byl ovlivněn setkáním s farářem, jiný byl inspirován dlouholetým životem ve sboru. Pro dalšího bylo důležité přátelství se studentem theologie, u jiných bylo toto rozhodování spojeno s jejich vlastní konverzí. Navíc v posledních letech stále více přicházejí do farářské služby také ti, kteří za sebou již mají studium zcela jiné školy, nebo dokonce kus života věnovali zcela jiné odbornosti a jinému povolání. Tato naprostá otevřenost i nejnahodilejším možnostem je pro naši církev charakteristická a i když má své přednosti, přece jen je podle mého škoda, že se při výchově a vedení mládeže v církvi nevěnuje tomuto možnému směřování víc pozornosti.

První pevný a zřetelný bod, o který se tedy můžeme opřít, je možnost studia na Evangelické teologické fakultě Univerzity Karlovy v Praze.

„Po marných snahách získat povolení ke zřízení vysoké školy pro evangelickou theologii v rámci Rakousko-Uherska byla zákonem z 8. dubna 1919 zřízena Husova československá evangelická fakulta bohoslovecká. Vznikla jako autonomní ústav se všemi právy a výsadami vysoké školy (včetně práva promočního), nikoli jako součást Karlovy univerzity. (Žádosti o inkorporaci nebyly schváleny.) 17. listopadu 1939 byla spolu s ostatními vysokými školami uzavřena okupačními úřady (theologické vzdělávání probíhalo pololegálně v rámci církve). V činnosti pokračovala po válce do roku 1950, kdy byla vládním nařízením rozdělena na dvě samostatné fakulty: Husovu československou bohosloveckou fakultu (dnešní HTF UK) a Komenského evangelickou bohosloveckou fakultu (dnešní ETF UK). V této podobě pracovala fakulta jako centrum vzdělávání theologů pro řadu protestantských církví až do 10. 5. 1990, kdy byla inkorporována do svazku Univerzity Karlovy v Praze jako Evangelická teologická fakulta.“ (www.etf.cuni.cz)

Ještě v 80. letech bylo přijetí ke studiu na theologické fakultě (Komenského evangelická bohoslovecká fakulta) podmíněno rozhodnutím uchazečů pokračovat po absolutoriu duchovenskou službou v církvi. Dnešní fakulta je v tomto smyslu po formální stránce na církvi zcela nezávislá – žádný takový závazek od uchazečů o studium v žádném případě neočekává.

Nicméně již během fakultního studia církev studentům nabízí možnost blíže se seznámit s prací církve a farářů – především v rámci několikatýdenních praxí na sborech, které organizuje Synodní rada ČCE.

Možnost formačního vedení se studentům otevřela také zřízením místa studentského faráře působícího od roku 2000 na ETF UK. Toto pastorační doprovázení se však nenabízí zdaleka jen studentům naší církve, nebo jen těm, kteří by chtěli využít své vzdělání v duchovenské službě.

Zcela profilovaná a cílená příprava budoucích bohoslovců je spojena s přihláškou a vstupem do vikariátu. Tento institut byl synodem zřízen v roce 1994 a důvodem jeho zřízení byla především potřeba nabídnout budoucím kazatelům a kazatelkám církve „prostor pro osobní orientaci v nové roli, pro experimentální ověření vlastních dovedností a schopností a pro důkladnou reflexi zamýšlené duchovenské práce“ (Pravidla vikariátu). Základem ročního vikariátu je působení na sboru pod vedením zkušenějších kolegů (mentorů). Součástí přípravy jsou také semináře zaměřené na hlavní discipliny praktické theologie (homiletika, katechetika a poimenika) a závěrečná písemná práce, v níž má vikář či vikářka prokázat schopnost theologicky zpracovat praktické téma navazující na jejich vlastní vikariátní zkušenost. Vikariát je završen závěrečným zhodnocením roční práce vikáře či vikářky Komisí pro hodnocení vikariátu a vyjádřením o způsobilosti k duchovenské službě.

Po roce 1989 a po inkorporaci theologické fakulty do svazku Univerzity Karlovy zaznívaly obavy, jestli nebudeme zakrátko čelit velkému nedostatku mladých duchovních, kteří by byli ochotni nastoupit do církevní služby. Tato obava byla také jedním z motivů založení Biblické misijní školy (později Vyšší odborná škola biblická Evangelické akademie) v Hradci Králové (dnes ale již zrušené). Nicméně počet nastupujících mladých kazatelů a kazatelek se naopak oproti předchozím desetiletím v devadesátých letech zvýšil. Je samozřejmě otázkou, jestli se v tomto nárůstu neodráželo jen společenské uvolnění a tím i zvýšený, leč neprofilovaný zájem o duchovní a humanistické obory lidské činnosti a jestli nebudeme muset začít s přípravou a výchovou k duchovenské službě přece jen dříve, než teprve během fakultního studia. V každém případě je dnes jak v církvi, tak i ve společnosti „poptávka“ po službě duchovních stále vyšší, než může církev nakonec nabídnout.

(Jiří Weinfurter)