Pohřeb je rozloučením se zemřelým členem sboru-církve a zároveň příležitostí zvěstovat víru ve vzkříšení z mrtvých. Věříme, že život dostáváme jako dar od Boha, a proto si života vážíme a chráníme ho. Křesťané počítají velmi střízlivě s tím, že k lidskému životu smrt patří. Smyslem života je poznat Pána Boha, sblížit se s ním a získat v něj důvěru. Věřící člověk pak žije s vědomím, že je v dobrých rukou, ať se děje cokoli. Od Boha, který je nám starostlivým a dobrým Otcem, nás totiž nemůže odloučit vůbec nic, ani umírání a smrt. Vzkříšením ukřižovaného Ježíše dal Bůh najevo, že vládne i nad smrtí. A ani pro člověka nezamýšlí temnotu hrobu a nicotu smrti, ale život ve své blízkosti. Tomu říkáme vzkříšení nebo věčný život. Smrt prostě není tím posledním, co nás čeká. Proto mohou věřící lidé umírat v pokoji.

Není vyloučeno vykonat církevní pohřeb i toho zesnulého, který byl pokřtěn kdysi v dětství a nebyl aktivním věřícím, nebo i člověka nevěřícího, pokud o to pozůstalí stojí. Jsme tu jako církev proto, abychom sloužili a ukazuje se, že situace umírání a smrti lidé dnes zvládají mnohem obtížněji než dřív a jsou vděční, mohou-li se na duchovního obrátit. Stává se také, že církevní pohřeb je přáním zesnulého, i když nikdo z rodiny věřící není. V tom případě je to příležitost, aby pozůstalí uslyšeli Evangelium, protože pohřební shromáždění se koná pro živé, nikoli pro mrtvého.

Datum i místo pohřbu domlouvají pozůstalí se zaměstnanci pohřební služby a zároveň s farářem. Je dobré, když mohou faráře osobně navštívit či přijmout jeho návštěvu, seznámit se s ním, říci mu svá přání ohledně formální stránky pohřbu. Také je to příležitost pohovořit o zesnulém, připomenout důležité události v jeho životě, zvlášť pokud ho farář osobně neznal, i sdílet svou bolest.

Farář může rodině poradit s výběrem vhodného biblického verše na smuteční oznámení. (Jako symbol se v českobratrské církvi užívá kalich stojící na otevřené bibli.) Verš v záhlaví má vyjadřovat vděčnost za život zesnulého, naději v boží milosrdenství a víru ve vzkříšení. Je pěkné užít třeba jeho konfirmační verš, pokud jej známe, nebo text písně, kterou měl rád.

Tradiční evangelický pohřeb na vesnici se dříve odehrával na třech místech: u domu, v kostele a na hřbitově. Od tohoto způsobu se však nyní i tam upouští. Pohřeb bývá většinou jen v kostele a průvod pak doprovodí rakev se zesnulým ke hrobu.

Pohřební shromáždění v kostele má obvyklý bohoslužebný pořad. Základem je kázání o boží věrnosti a o naději vzkříšení, sbor společně zpívá a k modlitbě kazatele se přidává vyznáním víry. Bohoslužba je soustředěna na Pána Boha a jeho dílo, nekážeme o zesnulém. Ale přece jen je to shromáždění, které se schází kvůli jeho úmrtí, a proto je třeba život zesnulého připomenout, zmínit jeho životní zápasy, vyslovit vděčnost za jeho život a dílo lásky, a byl-li věřícím, i za svědectví jeho víry. Nikdo není kárán, nýbrž je zvěstováno Evangelium, které platí hříšníkům. Chceme pozůstalé potěšit a povzbudit k víře v boží moc, která křísí mrtvé.

Pokud není rakev ukládána do hrobu, je po skončení pobožnosti odvážena od kostela rovnou do krematoria. Symbolické pochování je pak vykonáno u pohřebního auta před kostelem a za zvuku zvonů, hudby nebo společného zpěvu auto s rakví pomalu odjíždí. Na hřbitov jsou uloženy jen věnce a později urna s popelem. Pokud si to rodina přeje, může kazatel posloužit i při uložení urny čtením z Bible a modlitbou.

Koná-li se pohřeb v kostele a na hřbitově, je po skončení shromáždění rakev vynesena na márách z kostela ven. Přítomní se seřadí do průvodu, který zahajují většinou muži nesoucí věnce, za nimi jde farář, pak je nejbližšími příbuznými nesena nebo pohřebním vozem vezena rakev. Za rakví kráčí rodina následovaná přáteli, sousedy, spolupracovníky a známými. I dnes je obvyklé, že na vesnici se pohřbu zúčastní téměř všichni obyvatelé.

Rozloučení na hřbitově už je spíše většinou krátké. Je tu prostor pro promluvu někoho ze spoluzaměstnanců, starosty či někoho z rodiny. Kazatel pak přečte vybraný oddíl z bible, vyzve ke společné modlitbě Páně a pronese formuli pochování. Pozůstalí s pracovníky pohřební služby pak spustí rakev do hrobu. Pokud shromáždění může zpívat, je vhodné doprovázet spouštění rakve písní. Přejí-li si tak pozůstalí, doprovázejí hudebníci průvod na hřbitov i spouštění rakve a následné kondolence. Závěr rozloučení u hrobu tvoří poděkování zúčastněným a požehnání pokoje. Podáním ruky pozůstalým se s nimi kazatel rozloučí.

Civilnější formu má pohřební rozloučení v krematoriu, kde se většinou nesetkává sbor věřících, ale jen rodina a přátelé. Pokud zesnulý nebyl aktivním členem sboru, je tato forma pro příbuzné často přijatelnější. V krematoriu se zpravidla společně nezpívá a kázání je kratší. Kazatel je zde často více svědkem, který vyznává víru v Boha a ve vzkříšení z mrtvých. Hudba je mnohdy pouze reprodukovaná. (Kazatel může pomoci i s výběrem vhodné hudby.)

Je pochopitelné, že si pozůstalí někdy přejí, aby byl průběh pohřbu fotografován. V tom případě bývají fotografové předem upozorněni, aby se snažili nerušit modlitby a čtení z bible.

Finanční vyrovnání provádí pozůstalí většinou až po skončeném obřadu formou daru příslušnému farnímu sboru. Jeho výše je dobrovolná, ale měla by zohlednit např. náklady na provoz sboru a údržbu kostela i mimořádnou službu kazatele. Staršovstvo může rozhodnout, jaká částka je za vykonání pohřbu pro kazatele určena. V tomto směru se mohou vyjádřit i pozůstalí. Při vycházení z kostela se také koná sbírka.

Farář nabízí pomoc a doprovázení pozůstalým i po pohřbu formou rozhovoru, návštěvy, nebo i prakticky při často složitém vyřizování pozůstalosti. Také sbor se může stát pro zarmouceného pozůstalého vítaným místem setkávání a potěšení.

( Ester Čašková)