Slavný italský humanista, Aeneas Sylvius Piccolomini, pozdější papež Pius II., se kdysi vyjádřil, že obyčejná husitská žena je vzdělanější, než italský kněz.

Jaké důvody k tomu husitská žena měla? Především ztratila důvěru ve vykladačskou autoritu římské církve – musím sama znát dobře bibli, aby mi ji obchodník s odpustky nemohl falešně vykládat. Být u pramene, svobodně přistupovat ke Slovu božímu. Vždyť jedině z Písma svatého se dá argumentovat těm, kteří obhajují zavedené zlořády proti praxi první církve, proti slovům Ježíšovým.

Myšlenka všeobecného kněžství všech věřících vznesla nárok na jejich znalosti bible. Člověk žije vším, co vychází z Hospodinových úst (Dt 8,3). Učení se nazpaměť Desateru, Kázání na hoře, celých epištol, žalmů apod. bývalo zcela běžné. Vynález knihtisku (kolem 1450) podstatně usnadnil přístup laiků k Písmu svatému, kancionálům a modlitebním knihám. Po bitvě na Bílé hoře (1620) patřilo k uchovávání víry předků i skrývání starých husitských, bratrských knih, či jejich pašování ze zahraničí (především ze Saska). Tajným evangelíkům jejich četba nahrazovala riskantní návštěvy kněze (predikanta). Nad biblí se konala rodinná shromáždění a křesťan se přitom snažil uvědomovat si, že díky Duchu svatému může i takto improvizované setkání bez chrámové liturgie a většinou i večeře Páně „konkurovat“ vynucené účasti na mši a být posilou. Bible a vyznavačské knihy bývaly nejcennějším majetkem exulantů: „Nevzali jsme s sebou nic, po všem už je veta, jenom Bibli kralickou a Labyrint světa!“ Sloužily uchovávání spisovné mateřštiny, gramotnosti a vzdělání vůbec.

Časem se lidem, kteří se nespokojovali se slyšením Slova pouze při návštěvě kostela a pilně četli z Bible i doma po práci začalo říkat „písmáci“. Písmáctví představovalo velmi resistentní, houževnatou podobu lidové zbožnosti s kladným i záporným efektem: lidé znali dobře bibli, ctili ji, ale břemeno výkladu bývalo někdy nad jejich síly. Opojení z četby posilovalo sektářské blouznivectví, pozdější pietismus a nejen on loterijně porcoval Písmo svaté na veršíčky a laciným způsobem činil z listování pastelkami počmáranou biblí odpověď na každou otázku. (Pozor, nesměšovat písmáctví s biblickým fundamentalismem!)

Pojem „písmáctví“ má v evangelické tradici stále dobrý zvuk především díky těm písmákům, kteří jsou lidmi duchovně zvídavými, hlubokými, sami se vzdělávají, čtou s úctou a vážností Písmo svaté i komentáře k němu a dovedou o něm diskutovat.

Přesto je písmáctví v ČCE na ústupu – slabý zájem o biblické hodiny, dobrá znalost bible není už charakteristickým znakem evangelíka. Také domácí rodinné pobožnosti mizí. Snad k tomu přispívá konkordanční a elektronická práce s biblí (stačí znát, co hledáte) a absence vnějšího útlaku, který nutil „duchovně hladové“ křesťany k hledání alternativních forem zbožnosti.

Českobratrská církev evangelická vydává mj. každý rok pomůcku k denní četbě bible Na každý den (dříve Písmákův deník na rok…).

( Michal Kitta)