Španělský židovsko-arabský filosof a básník Jehuda Halevi ben Samuel (cca 1085-1141) popsal ve své knize Kusari rozhovor, který vede chazarský král, hledající pravé náboženství, s křesťanem, muslimem a Židem. Z křesťanské strany najdeme podobný mezináboženský dialog v popisu mise Konstantina a Metoděje (860?) do Chazarského kagnátu, ležícího na severním břehu Černého moře. Bratři byli po návratu z mise k Chazarům vysláni, aby se stali apoštoly Slovanů. I z jejich legend však poznáváme, že globální svět, v němž docházelo k setkávání, ovlivňování a prolínání různých kultur i náboženství, a také k různým formám dialogu, existoval vlastně po celou dobu, co je v naší zemi zvěstováno křesťanství.

Setkávání českých křesťanů s příslušníky jiných náboženství mívalo dvojí základní podobu – jednak praktického dialogu, zabývajícího se řešením společných témat ze všedního života, a za druhé dialogu náboženského, vedeného samozřejmě s cílem přesvědčit „ty druhé“ o „své pravdě“. V českém prostředí to, pravda, často bylo spíše teoretizování o tom druhém. „Cizími“ náboženstvími, s nimiž se křesťané vyrovnávali, pak byly především židovství a islám.

Přesto však v určitých obdobích českých církevních dějin najdeme znalost druhých náboženství, někdy i jejich překvapivé docenění. Jan Hus ve spisu Kázání o svatých (Sermones de sanctis) cituje z Koránu: „V Alkoranu Machometově praví se o Marii Panně: …Řekli andělé: ‚Ó Marie, Bůh zajisté vyvolil tě a očistil tě a vyvolil tě jasnou nade všechny ženy věků.‘“ (súra Rod Imránův, 40). Jakoubek ze Stříbra ve své knize o lichvě (Contra usuram) doporučuje umožnit Židům věnovat se zemědělství, aby nebyli nuceni lichvařit. Na druhou stranu zvláště němečtí Židé viděli v husitství jednoznačně pozitivní jev a pořádali sbírky na podporu husitského vojska. Ovšem v husitském vztahu k Židům docházelo i k násilným činům. Manýrismus doby rudolfinské byl obdobím nakloněným mezináboženskému dialogu – na císařský dvůr snad docházel rabín Jehuda Löw ben Bezalel, který měl s mezináboženským dialogem již zkušenosti ze svého předchozího působiště v Mikulově na Moravě, kde byl v kontaktu s protestantskými šlechtici. Císaře Rudolfa II. navštívily v prvním desetiletí 17. století čtyři mise íránského šáha Abbáse Velikého za účelem uzavření spojenectví proti Turkům. Když naopak čeští protestanté sháněli spojence proti Ferdinandu II. Habsburskému, neváhali obrátit se na tureckého sultána. Po Praze pak turecké vyslance provázel jinak „zapřisáhlý nepřítel“ islámu Václav Budovec z Budova. Jan Amos Komenský očekával pomoc od Turků i později, ovšem na základě proroctví, které předpovídalo, že se časem obrátí ke křesťanství – proto také nechal do turečtiny přeložit i Nový zákon.

Z doby protireformace máme zvláštní zprávy o protestantských rodinách, které raději než ke katolicismu konvertovaly k židovství, aby se pak případně v toleranční době vrátily k protestantismu.

V rámci mezináboženského dialogu stojí nepochybně za připomenutí i vzácná tradice Ochranovské Jednoty bratrské – ta podnikala takřka celosvětovou misii, takže její misionáři se v 18. a 19. století setkávali (a diskutovali) se zastánci různých náboženství tzv. přírodních národů – např. s animisty v Grónsku a na Labradoru, s totemisty na americkém kontinentě apod.

V době vzniku Českobratrské církve evangelické (1918) ovšem mezináboženský dialog nepatřil k jejím hlavním tématům. Jiná náboženství představovali pro českobratrské evangelíky především Židé. Na jednu stranu se ozývaly osamocené hlasy volající po misii Židů (např. Na 3. a 4. synodu ČCE; 1925, 1927), na níž se ovšem církev nijak prakticky nepodílela. Na druhou stranu ovšem někteří Židé získali při účasti na aktivitách Akademické YMCA k českobratrskému evangelictví celoživotní vztah, aniž se přitom stali křesťany (např. spisovatel Viktor Fischl, židovský novozákonník David Flusser). V době ohrožení Židů vzrůstajícím antisemitismem konce 30. let se ozývaly zřetelné hlasy na podporu Židů především v Křesťanské revui (Jaroslav Šimsa, Josef L. Hromádka): „V tichosti tiskneme ruce svým přátelům Židům a ujišťujeme je svou neztenčenou, ba zvýšenou a zvroucněnou sympatií.“ (Křesťanská revue 1939) Již v této době najdeme i hlasy, zastávající k judaismu velmi vstřícný postoj, blízký i dnešním postojům v židovsko-křesťanském dialogu: „Právě česko-židovské hnutí by si mělo vzít za své poslání přetlumočit našemu člověku nejhlubší pravdy a ideály starozákonní i židovské… Když se český žid opravdu pokusí, aby obohatil českou duchovní kulturu opravdovostí izraelské víry v Hospodina… tu si s účastí budeme všímat jeho práce a podporovat jeho snahy.“ (J. L. Hromádka, Poslání českého žida, Křesťanská revue 1937.) Na tyto postoje navázali někteří stateční duchovní i laici pomocí Židům za nacistické okupace – např. Synodní rada podpořila žádost skupiny kolínských Židů v čele s R. Federem o vystěhování do Jižní Ameriky; Přemysl Pitter legálními i nelegálními způsoby pomohl celé řadě židovských dětí během války i po válce; mnozí evangeličtí faráři neváhali vystavovat Židům falešné křestní listy apod.

V dobách komunistické diktatury a zvláště normalizace nenalézáme mnoho stop mezináboženského dialogu. Dialogu mezi náboženstvími vládnoucí komunistický režim nepřál, byl maximálně ochoten tolerovat náboženství jako vymírající pozůstatek staré doby, což lze ovšem říci i o tehdy převládající barthiánské theologii, která ve všech náboženstvích (kromě jedinečnosti křesťanského Zjevení) viděla lidský pokus, který je ve své podstatě „atentátem na Boha“. Z těchto pozic se dá mezináboženský dialog vést jen těžko. Výjimku, která ovšem stojí za zmínku, představoval profesor tehdejší Komenského evangelické bohoslovecké fakulty Jan Heller, který se v podstatě jako jediný v republice věnoval religionistice z pohledu věřícího křesťana. Při výuce vstřícně vykládal významná díla „jinověrců“ (Martina Bubera, Tao apod.).

Naopak s „praktickou ekumenou“ se bylo možno setkat u odpůrců komunismu. Například v pražském disentu se přátelili evangeličtí, katoličtí i židovští intelektuálové. Olga Hrubá, která spolu se svým mužem, českobratrským farářem Blahoslavem Hrubým, vydávala ve Spojených státech časopis Religion in Communist Dominated Areas (Náboženství v zemích ovládaných komunisty), vzpomíná na pomoc lidem pronásledovaným za svou náboženskou víru: „Nezastávali jsme se jenom významných a známých lidí, ale také těch chudých, letničních křesťanů, Židů, litevských katolíků, Turků v Bulharsku, Krymských Tatarů. Celou tu dobu jsme tuhle práci dělali bez jakýchkoli předsudků nebo zvláštních preferencí.“ (Svoboda svědomí v postkomunistické společnosti, Praha – New York 2004.)

Demokratizace naší společnosti po sametové revoluci roku 1989 znamenala jednak rozvoj dialogu na mnoha úrovních, ale také vznik nových problémů, k jejichž řešení je třeba i spolupráce náboženství. To se promítlo také do života českých evangelíků. Vztah k židovství je v evangelické církvi výrazným tématem, nesrovnatelným se vztahem k jakémukoli jinému náboženství. Projevuje se mnohdy prakticky – osobními setkáváními a přátelstvími mezi evangelíky a Židy, pořádáním přednášek o židovství a státu Izrael i bohoslužbami k „neděli Izraele“, budováním a udržováním památníků připomínajících židovské obyvatele různých obcí, i prohlášením 30. synodu ČCE o vztahu křesťanů k Židům (2002). Za účelem mezináboženského dialogu vznikla roku 1991 Společnost křesťanů a Židů, která své aktivity často rozvíjí ve spolupráci s Evangelickou teologickou fakultou Univerzity Karlovy v Praze a jejími učiteli, především Janem Hellerem, Martinem Prudkým, Milanem Balabánem a Petrem Slámou. V posledních letech se tato společnost věnuje i dialogu s muslimy. Nově vzniklá Komise pro mezináboženský dialog Ekumenické rady církví má i jednoho zástupce z Českobratrské církve evangelické.

Sbory a jejich jednotliví členové se setkávají s „jinověrci“ také při diakonické službě – např. se některé sbory podle svých možností věnují pomoci uprchlíkům, mezi nimiž je mnoho muslimů. Důležitou součástí evangelické víry je také usilování o pokoj mezi lidmi; tak se evangeličtí duchovní i laici účastní, spolu s římskými katolíky a Židy, bohoslužeb za mír ve Svaté zemi (při festivalu v Libčicích nad Vltavou), ale třeba i „modlitby za mír a harmonii ve světě“, kterou pořádalo sdružení Jóga v denním životě.

Jaké úkoly pro Českobratrskou evangelickou církev ve vztazích k ostatním náboženstvím vidí autor tohoto příspěvku?

Pěstovat dále vztahy k židovství – jak proto, že křesťanství, které si přestane uvědomovat své židovské kořeny, je ohroženo zpohanštěním, tak i kvůli vážnému ohrožení, které v současné době Židé na některých místech světa prožívají.

Nepodléhat však ani předsudkům vůči dalším náboženstvím, které by nám znemožňovaly žít s jejich členy v míru a přátelství a vést s nimi rozhovor. To se vztahuje nejen na muslimy, ale i na příznivce východních náboženství, kteří v české společnosti nepozorovaně získali nemalé sympatie…

(Mikuláš Vymětal)