Kaplani v nemocnicích

Průvodce Českobratrskou církví evangelickou > Kaplani v nemocnicích

Co je zdraví? Co je nemoc? Jak o nich přemýšlíme, jak se na ně díváme z hlediska naší víry? Je zdraví božím darem? Je nemoc božím trestem? Uzdravuje víra?
Českobratrští evangelíci mají ve své tradici víru zemitou, střízlivou. Vděčně přijímají tělesné zdraví a radosti s ním spojené, zároveň však jsou daleci toho, aby je zbožšťovali a viděli v nich poslední smysl člověka. Nemoc v našem pohledu souvisí s hříchem – hříchem ovšem v této souvislosti nemyslíme konkrétní čin jednotlivce, nýbrž protibožské síly zla, chaosu, destrukce, které porušují dobré boží stvoření. Ve skutečnosti zla (nemoci) je cosi iracionálního a osobní příběh každého jednotlivého člověka má svá tajemství, jež je třeba respektovat. Naším zásadním přístupem však je, že nemoc není božím trestem a nemocný není viník, ale „pacient“, tj. „trpící“. Bůh, v něhož věříme, je na straně trpících, i těch, kdo o trpící pečují a jejich utrpení hledí zmírnit. Při své střízlivosti a praktičnosti mají evangelíci uznání pro klasickou medicínu a často, motivováni svou vírou, volí povolání lékaře či zdravotní sestry.
Při každých bohoslužbách myslíme na nemocné a modlíme se za ně. Přímluvná modlitba a lékařská péče jdou ruku v ruce, zásadně je nestavíme proti sobě. Víra v době nemoci je pomocí. Víra dává vnitřní klid – zdraví a nemoc nejsou poslední a rozhodující skutečností našeho života. Víra dává bezpečí a naději – jsme v rukou božích. Duchovní rozměr života nepochybně ovlivňuje naše stonání – přispívá k uzdravení anebo ke smířenému přijetí fyzického konce tam, kde již uzdravení není možné.
Ježíš v evangeliu vysoce oceňuje toho, kdo nemocné navštěvuje („cokoli jste učinili jednomu z těchto nepatrných, mně jste učinili“). Navštěvovat nemocné patří ke křesťanskému životu každého věřícího a děje se tak v každém společenství. Vždy to také patřilo k náplni farářské práce, ať už šlo o návštěvy nemocných doma či v nemocnici.

úloha nemocničního kaplana

Proč by měla mít nemocnice ještě svého zvláštního „faráře“ – nemocničního kaplana? Nemocniční kaplan pečuje o duchovní potřeby všech, kdo se v nemocnici vyskytují. Je žádoucí, aby se stal neodmyslitelnou součástí komplexní zdravotní péče. Vyjadřujeme tím své přesvědčení, že každý člověk je nedělitelnou jednotou, jež má svoji tělesnou, duševní, sociální a duchovní dimenzi. Péče o zdraví se pak musí týkat člověka celého. V zájmu kvality této péče je třeba, aby nemocniční kaplan byl nad kvalifikaci běžného duchovního odborně vzdělán (obsáhl výcvik v komunikaci, krizové intervenci; znal zdravotnický systém, zdravotní problematiku) a aby měl ve zdravotnickém systému své pevné místo – aby jeho činnost byla chráněna a podporována, aby měl přístup ke zdravotnické dokumentaci a byl součástí interdisciplinárního týmu. (Ve chvíli, kdy píši tyto řádky, dosud nemáme v této věci odpovídající legislativu ani systém vzdělávání.) Nemocniční kaplan sdílí se zdravotníky břemeno jejich odpovědnosti, jejich úspěchy a prohry. A poskytuje duchovní podporu také jim. Zahraniční zkušenosti ukazují, že těžiště jeho práce se často přesunuje z pacientů na zdravotníky, jimž se stává skutečným pastorem.
Nemocniční kaplan pečuje o pacienty bez církevního zázemí i o jejich blízké. Jeho péče tedy nenahrazuje péči farářů jednotlivých denominací o jejich věřící. S nimi spolupracuje, zprostředkovává návštěvy u pacientů a usnadňuje komunikaci s nemocnicí. Pokud se v nemocnici konají bohoslužby či pobožnosti, je nemocniční kaplan jejich koordinátorem. Taktéž je zodpovědným za vedení týmu dobrovolníků, kteří mu po zaškolení v duchovní péči o pacienty pomáhají. Je členem etické komise.
Forma péče se řídí přáním pacienta. Především jde o rozhovor, aktivní naslouchání, sdílení, nebo jen tichou přítomnost, modlitbu, případně udílení svátostí.

současná situace – úsilí o ekumenickou spolupráci

Českobratrská církev evangelická iniciovala vznik pracovní skupiny (později komise) pro duchovní službu ve zdravotnictví Ekumenické rady církví v České republice počátkem milénia. Komise připravila dohodu mezi ERC a Českou biskupskou konferencí o spolupráci v této oblasti. Tato dohoda byla podepsána v listopadu 2006 a její součástí je i etický kodex a kvalifikační předpoklady nemocničního kaplana. Komise udržuje mezinárodní kontakty, má svého zástupce v Evropské síti nemocničních kaplanů a spolupracuje se Sekcí krizové asistence při Společnosti lékařské etiky, která je součástí Lékařské společnosti J. E. Purkyně. Jedná s ministerstvem zdravotnictví ČR, kde má své zastoupení v komisi pro otázky duchovní péče (její činnost byla, žel, na podzim 2006 pozastavena).
Nám evangelíkům zvláště záleží na tom, aby tato služba byla pojata široce ekumenicky a otevřeně – aby nemocnice neměla katolického, evangelického, metodistického nebo židovského kaplana, nýbrž jednoho společného pro všechny potřebné. Spolupráce všech církví, denominací a náboženských komunit na vytváření a provádění duchovní péče v nemocnicích je důležitá nejen z důvodů praktických a společenských, nýbrž především z důvodů zásadních. V této službě totiž nejde o získávání nových členů pro vlastní komunitu, ale o službu potřebným, lidem trpícím a v krizi. Nemocniční kaplan je povolán k tomu, aby druhé vedl k posílení a obnově jejich duchovních zdrojů a aby je případně i chránil před nevhodným nátlakem a zneužitím jejich oslabeného postavení. Usilujeme o vzájemnou dohodu církví a náboženských společností na standardech této služby v souladu s evropskými normami, na etickém kodexu, vzdělanostních předpokladech, na praktické podobě služby nemocničního kaplana.
Důležitá je pro nás zkušenost se službou armádních a vězeňských kaplanů, kteří dokáží ekumenicky spolupracovat a získat si respekt i u sekulární veřejnosti.
Nemocnice je místem utrpení i nadějí. Místem, jímž bude pravděpodobně každému z nás nutno projít. Měli bychom být připraveni doprovázet na této cestě každého, kdo o to bude stát.
(Pavel Pokorný)