ŘÁD SBOROVÉHO ŽIVOTA

Čl. 1. Bohoslužebná shromáždění

1. Církev koná ve svých sborech bohoslužebná shromáždění.
2. Bohoslužebná shromáždění se konají v neděli a o svátcích a podle potřeby i jindy.
3. Při bohoslužebných shromáždění má sbor
1. číst a slyšet Písmo Starého i Nového zákona;
2. zvěstovat a přijímat evangelium podle těchto Písem;
3. vysluhovat a přijímat svátosti;
4. společně se modlit;
5. chválit Pána Boha a posilovat se i zpěvem žalmů a duchovních písní;
6. uskutečňovat obecenství věřících a osvědčovat křesťanskou obětavost.
4. Pro přistupující a pro děti koná církev zvláštní bohoslužby, při nichž uvádí do základních znalostí Písem a zvěsti a vyznání církve. Tyto bohoslužby se konají před bohoslužebným shromážděním celého sboru, během bohoslužebného shromáždění ve zvláštní místnosti, nebo po něm a nenahrazují náboženskou výuku ve škole.
5. Všecka bohoslužebná shromáždění jsou všem volně přístupná.

Čl. 2. Vysluhování svátostí.

1. Církev vysluhuje svátosti ve shromážděních.
2. Křest svatý je svátost, kterou je pokřtěný přijímán do smlouvy lidu Božího.
3. Církev křtí
1. děti, s jejichž pokřtěním souhlasí rodiče nebo jejich zákonný zástupce;
2. dospělé, kteří dosud nebyli pokřtěni, k církvi se přihlásili a vyznali víru.
4. Křest se koná zpravidla ve sboru rodičů dítěte. Koná-li se jinde, je třeba, aby k tomu dal svolení domácí sbor (§ 13,2 CZ)
5. Církev uznává křest vykonaný v jiné křesťanské církvi.
6. Při křtu dětí vyžaduje církev přítomnost rodičů, kteří jsou členy církve.
7. Svatá večeře Páně je svátost, v niž si církev v chlebu a víně Kristova stolu smí připomínat evangelium o spasení z milosti Boží.
8. Sbory mohou slavit večeři Páně při kterémkoliv bohoslužebném shromáždění.
9. Církev zve k častému slavení večeře Páně pokřtěné členy, kteří byli uvedeni do života a vyznání církve a přijímají evangelium Kristovo.
10. Ke svaté večeři Páně v našich sborech mohou přistupovat i členové jiných církví, kteří vyznávají Ježíše Krista jako svého Pána a Spasitele.
11. Pro nemocné a staré může být svatá večeře Páně vysluhována i mimo sborové shromáždění.

Čl. 3. Svatební pobožnosti

1. Manželé mohou požádat církev o zvláštní pobožnost po uzavření civilního sňatku. Jejím smyslem je zvěstovat manželům slovo o životě muže a ženy před Bohem, modlit se s nimi a za ně, a prosit o požehnání.
2. Svatební pobožnost se koná zpravidla ve sboru jednoho z manželů. Koná-li se jinde, je třeba, aby k tomu dal domácí sbor svolení (§13, 2 CZ)
3. Pro konání svatební pobožnosti vyžaduje církve, aby alespoň jeden z manželů byl jejím členem.

Čl. 4 Pohřební pobožnosti

1. Při pohřbu nebo kremaci zesnulých koná církev pohřební pobožnosti. Církev v nich připomíná kázáním, modlitbou a společným zpěvem evangelium Ježíše Krista o odpuštění hříchů, vzkříšení těla z mrtvých a věčném životě.
2. Pohřební pobožnosti se mohou konat zpravidla při pohřbech členů církve. V odůvodněných případech na přání zesnulého nebo pozůstalých lze pohřební pobožností posloužit i nečlenu českobratrské církve evangelické.

Čl. 5. Katechetická a pracovní shromáždění

1. Církev pečuje o soustavné vzdělávání víry a života svých členů ve sboru pravidelnými katechetickými shromážděními (ŘS čl. 23, 2)
2. Základní formou katechetických shromáždění církve jsou biblické hodiny. Slouží k podrobnému a všestrannému uvádění do znalosti Písem Starého i Nového zákona, do vyznaní, dějin, života, myšlení a práce církve, stejně jako do odpovědnosti křesťanů ve světě.
3. Církev koná pravidelná katechetická shromáždění s výklady a s rozhovorem pro nekonfirmované, konfirmované a přistupující.
4. O konfirmaci, při níž se do vědomého a plného obecenství církve a sboru přijímají ti, kdo se k němu po předcházející přípravě hlásí, pojednávají pravidla konfirmace, která jsou součástí tohoto řádu.
5. Vedle pravidelných katechetických shromáždění koná církev shromáždění nepravidelná. Patří k nim sborové dny, jejichž program je zaměřen k základním otázkám myšlení, života a práce církve.
6. Církev koná ve sboru cvičení duchovního zpěvu.
7. Pro staršovstvo a jiné pracovníky se ve sboru konají pravidelné schůze a porady podle potřeby.

Čl. 6. Křesťan ve sboru i mimo sbor

1. Církve prosí a napomíná své členy, aby s vděčností přijímali službu, kterou jim sbor poskytuje a k níž je zve. Prosí je tedy, aby svůj sbor milovali a usilovali opravdu žít tak,
1. že v něm budou přicházet ke slovu Božímu jako k prameni života a budou se v něm bratřím stávat věrnými bratry;
2. že budou pracovat na jeho stálé obnově;
3. že budou jeho nedostatky pokorně považovat za své vlastní nedostatky a budou je trpělivě napravovat podle evangelia Kristova;
4. že se budou za svůj sbor modlit;
5. že jej budou i hmotně podporovat.
2. Církev prosí a napomíná své členy, aby se ve víře, naději a lásce vzdělávali i ve svém soukromém životě. Prosí je proto,
1. aby si v Písmu svatém opravdu a často čítali;
2. aby se stále znovu učili ochotně následovat Krista a přitom nikdy nepřestávali napravovat svůj vztah k Bohu i k lidem;
3. aby oslavovali Boha celým svým životem a tak svítili všem lidem jako ti, kdo chodí ve světle Kristově;
4. aby se k Pánu Bohu modlili, a to především za poznání a poslušnost jeho vůle.
3. Církev připomíná svým členům, že každý z nich je odpovědný za to, jak žije, přímo svému Spasiteli a nejvyššímu soudci Ježíši Kristu, který je Pánem života.
4. Církev prosí a napomíná své členy, aby byli pravdiví ve svém vyznání a životě z víry. Prosí je proto aby svými slovy a skutky nelhali Bohu ani lidem.
5. Církev prosí a napomíná své členy, aby se k příslušníkům jiných křesťanských církví chovali jako k údům jediné církve Kristovy a za všecky se modlili.
6. Evangelium o odpuštění a smíření bylo vyhlášeno celému světu. Platí i těm, kdo ještě neuvěřili. Církev proto prosí a napomíná své členy, aby milovali každého, smiřovali se s ním vzájemným odpuštěním, neztráceli nikdy o nikom naději a za všecky se modlili.
7. Církev prosí a napomíná své členy, kdykoli se ve sboru i mimo něj setkají s vinami a hříchy druhých, aby nikdy nezapomínali na své vlastní viny a hříchy. Prosí je tedy, aby své bližní neodsuzovali, nýbrž spolu s nimi pokorně nesli hanbu a odpovědnost za společné viny. Zároveň je prosí, aby sami už lidskou vinu nerozmnožovali a nepřestávali se modlit za sebe i za všecky, kdo se proviňují.
8. Církev prosí a napomíná své členy, aby se vlivem zlého sami nestávali zlými, ale přemáhali zlé v dobrém.
9. Církev prosí a napomíná své členy, aby považovali břímě trpících za své vlastní břímě. Prosí je proto, aby nikdy svůj zrak neodvraceli od trpících, pohotově jim pomáhali účinným skutkem, ochotně pracovali k nápravě křivd, sami už ničím nerozmnožovali lidské utrpení a za všecky se modlili.
10. Církev prosí a napomíná své členy, aby ve svém vztahu ke státu a společnosti hledali pokoj lidu a lidstva, do něhož je Pán Bůh postavil.
11. Církev prosí a napomíná své členy, aby byli ve své práci svědomití, neboť pracují Bohu a ne jen lidem.
12. Církev prosí a napomíná své členy, svobodné i manžele, aby se ve svých vzájemných vztazích jako muži a ženy řídili jasným přikázáním Božím. Manželé prosí,
1. aby se pro Krista cele přijímali a jeden druhému odevzdávali, aby spolu až do konce věrně zůstávali, navzájem se nezrazovali, neopouštěli, vzájemně si sloužili, provinění si milosrdně promíjeli, a tak jedni druhých břemena nesli;
2. aby přijímali děti jako dar od Pána Boha a neuvažovali o umělém přerušení těhotenství, leč v případě ohrožení života matky;
3. aby odpovědně vychovávali své dítky a nezůstávali jim dlužní nic, čím jsou jim povinni před tváří Boží;
4. aby se jejich rodiny stávaly a zůstávaly místem, kde je Pán Bůh všemi ctěn.
13. Církev prosí a napomíná své mladé členy, aby ctili své otce a matky tím, že je budou poslouchat. Prosí, aby je ctili i v dospělosti tím, že budou jejich mínění vážně přijímat, že je nebudou v jejich stáří odbývat a že jim prokáží vděčnost až do smrti.
14. Církev prosí a napomíná své členy, aby nepřehlédli, že je církev buď dobrou nebo špatnou služebnicí Kristovou právě v nich, svých jedincích. Připomíná jim jejich osobní odpovědnost, aby se žádný z nich nedopouštěl zrady ani na Kristu, ani na člověku. Krista zrazuje, kdo jej nevěrností svého života činí v očích světa malým a bezvýznamným. Člověka zrazuje, kdo kterýkoli lidský život zraňuje a jedná s ním jako s bezcenným.
15. Církev prosí a napomíná své členy, aby nezapomněli, že není možno zároveň sloužit dvěma pánům: Bohu i mamonu. Prosí je proto, aby se nedali zotročit chtivým a závistivým shromažďováním majetku, ani strhnout žádostí užít všeho, co se člověku nabízí. Prosí je, aby se v křesťanské svobodě dovedli spokojit s tím, čeho je bytostně třeba k životu.
16. Není chvíle ani okolnost, v níž by pro nás přestávala platit Kristova výzva: "Pojď za mnou".

Církev prosí a napomíná své členy, aby neváhali v následovní Krista přijímat dobré a snášet zlé.
"K tomu jste přece byli povoláni; vždyť i Kristus trpěl za vás a zanechal vám tak příklad, abyste šli v jeho šlépějích. Když mu spílali, neodplácel spíláním; když trpěl, nehrozil, ale vkládal vše do rukou toho, jenž soudí spravedlivě." (1 Pt 2, 21 - 23)

Čl. 7 Pravidla konfirmace

1. Konfirmace je úkon sboru, při němž se do vědomého a plného obecenství sboru a církve Kristovy přijímají ti, kdo se k němu po předchozí přípravě hlásí.
2. Sbor slouží konfirmací dospívajícím členům, kteří byli do církve přihlášeni a pokřtěni a dosud nepřistupovali k večeři Páně.
3. Staršovstvo se svými kazateli mají v patrnosti všechny, kteří dosud nebyli konfirmováni. Dbají pečlivě o to, aby se pokud možno všechny děti sboru účastnily konfirmačního cvičení. Od rodičů se očekává, že povedou děti svým svědectvím a příkladem tak, aby mohly být dobře připraveny ke konfirmaci.
4. Přípravou ke konfirmaci je konfirmační cvičení, které vede a za které odpovídá kazatel sboru. Konfirmační cvičení má vést k porozumění dílu Kristovu, jak je poznáváme ze svědectví Písem, z vyznání církve a ze života církve v minulosti i v přítomnosti. K tomuto porozumění slouží kazatelé a jejich spolupracovníci nejen vyučováním, ale i živým svědectvím a pastýřskou péčí. Konfirmandy vedeme také k účasti na bohoslužebných shromážděních.
5. Na konci konfirmačního cvičení se staršovstvo přesvědčí o tom, jak jsou konfirmandi připraveni a zda si uvědomují smysl konfirmace. Neklade při tom důraz jen na znalosti, ale více na celkový postoj konfirmandů (je vhodné, aby starší připojili slovo povzbuzení a napomenutí). Staršovstvo nepřijme ke konfirmaci toho, kdo dává zřejmě najevo lhostejnost nebo záporný postoj k evangeliu.

K závěru konfirmačního cvičení mohou být pozváni i rodiče konfirmandů.
6. Konfirmandy, kteří byli staršovstvem uznáni způsobilými k přijetí, přijímá sbor v nedělním bohoslužebném shromáždění do plného obecenství, v němž jejich víra dále poroste, bude se prohlubovat a sílit. Při tomto shromáždění mohou konfirmandi před sborem krátce opakovat základní zvěst evangelia i svůj úmysl patřit ke Kristovu sboru a podílet se na jeho životě. Staršovstvo pak prohlásí konfirmandy za přijaté do plného obecenství sboru, zejména ke společenství večeře Páně. Sbor se modlí za přijímané konfirmandy, aby Pán Bůh utvrdil jejich víru. Dobrým apoštolským obyčejem je skládání rukou.
7. Ti, kteří nebyl takto konfirmováni v mladém věku, mohou být přijati do plného obecenství sboru kdykoli později, projeví-li přání k němu patřit. Při jejich přípravě přihlížíme k jejich dosavadním znalostem a duchovní vyspělosti. Po ukončení jejich přípravy se staršovstvo rozhovorem přesvědčí, jak přijímaní porozuměli evangeliu Kristovu. Členové přijatí staršovstvem jsou ohlášením a modlitbami uvedeni do společenství účastníků večeře Páně.

Čl. 8 Platnost řádu