1.zasedání 31.synodu ČCE (22.-25.5.2003)
Příloha k usnesení č.49


Otázka ordinace a vysluhování svátostí v ČCE



Návrh č. 163 ze 4. zasedání 30. synodu ČCE, jehož projednání bylo odloženo na 1. zasedání 31. synodu ČCE  (určeno k projednání v komisi A):

„Službou předsedání při večeři Páně může místní společenství (sbor, staršovstvo) pověřit podle zásady obecného kněžství kteréhokoli důvěryhodného bratra/sestru. Jde o to, aby takové pověření bylo opravdu projevem důvěry sboru, že osoba takto pověřená bude večeři Páně vysluhovat podle ustanovení Kristova, ne ve prospěch osobních či skupinových zájmů, že tak její služba bude směřovat k budování těla Kristova, ne k jeho rozdělení. Z tohoto důvodu je třeba souhlas seniorátního výboru (resp. seniora) s takovým pověřením. Zmíněný postup je třeba považovat za výjimečný.

Stanovisko poslance 30. synodu Marka Lukáška
k návrhu č. 163 ze 4. zasedání 30. synodu ČCE:

Následující vyjádření píšu jako člen 30. synodu a je jako příspěvek do diskuse určeno synodálům na podzimní mimořádné jednání v r. 2002, kterého se pravděpodobně nebudu moci zúčastnit. Chci se vyjádřit k návrhu umožnit vysluhování večeře Páně prostřednictvím neordinovaných členů naší církve.
Konvent jihočeského seniorátu podal návrh
„k zahájení řízení a změně a doplnění CZ § 12 odst. 2: Pověření vysluhování sv. večeře Páně lze delegovat i na neordinovaného kazatele (presbytera, předčitatele). Na základě žádosti staršovstva sboru tuto delegaci uděluje seniorátní výbor. Tato delegace má platnost vždy jen pro jedno shromáždění a nenahrazuje ordinaci...“. 

Synod v třetím zasedání 30. synodu na jaře 2001 proto uložil Synodní radě, aby její PO teologický vypracoval „kvalifikované vyjádření k tématu Vztah mezi pověřením ke službě slova a ke službě svátostí“. PO teologický čtvrtému zasedání synodu na jaře 2002 předložil své stanovisko, které lze najít v synodním tisku čtvrtého zasedání pod č. 18, odst. 7 (na straně 4 dole). PO teologický sice na jednu stranu návrh umožnit vysluhovat večeři Páně neordinovanými připouští, a to na základě reformační zásady obecného kněžství, na stranu druhou však upozorňuje, že ordinace ke Slovu a svátostem je úplně něco jiného: je trvalá (celoživotní), obecná (týká se celé církve a ne jen jednoho sboru). K tomu ještě doplňuji: ordinace se týká nejen služby stolu Kristova, ale také křtu. PO teologický v závěru svého vyjádření označuje vysluhování večeře Páně neordinovanými jako „nouzové řešení“, které nemůže být učiněno součástí řádů církve.
Během diskuse podal bratr senior Daniel Matějka písemný návrh, aby synod přijal vyjádření PO teologického a souhlasil s výjimečným vysluhováním večeře Páně neordinovanými, a to po souhlasu seniorátního výboru. Tento návrh nebyl v časové tísni projednán a dostane se na pořad jednání až na mimořádném 9. jednání 30. synodu.

Domnívám se, že nález PO teologického je v praxi ČCE nepoužitelný. Pokusím se vysvětlit co možná nejstručněji.

  1. Zásada obecného kněžství neznamená, že v naší evangelické církvi může dělat každý cokoli. Výstižně se k tomu vyjadřuje např. Helvetské vyznání (z r. 1566) v čl. 18,8.1 Jde přece o to, že má-li církev plnost darů Ducha, jednotlivec nikoli, jsou jednotliví členové církve pověřováni k různým službám. V naší církvi pověření pro službu slova a svátostí nazýváme ordinací a nemůže ho udělovat staršovstvo sboru, a to ani po dohodě se seniorem. Předpokladem k řádně udělené ordinaci jsou teologické znalosti i duchovní zralost. Tento předpoklad posuzuje povšechná církev reprezentovaná výlučně synodním seniorem. Evangelický teolog H.G. Pöhlmann ve svém Kompendiu dogmatiky2 upozorňuje, že „nositel úřadu stojí v křesťanském sboru, a přece je jeho profétickým protějškem... Je odpovědný sboru a zároveň je odpovědný za sbor Bohu.“ To je ovšem něco, co výjimečně delegovaní neordinovaní členové sboru při jednorázovém vysluhování VP nemohou splňovat. Je otázka, jak by členové církve svátost takto provizorně udělovanou vnímali.
  2. Vysluhování VP neordinovaným by znamenalo vážný rozchod s tradicí. Mezi tradičně laděnými evangelíky (napříč generacemi) je otázka kalicha velice citlivá – viz např. aktuální debatu o logu ČCE! Těžko uvěřit, že by se takoví členové ČCE s novou praxí smířili. Spíše si myslím, že by mohlo dojít k vážným rozkolům. Pomohlo by se tedy některým sborům Jihočeského seniorátu, uškodilo by se církvi jako celku.
  3. Vysluhování večeře Páně neordinovanými je problematické i z hlediska Nového zákona. Mám na mysli především exemplární ustanovení – ordinaci – sedmi diakonů ke službě u stolů, Sk 6,1–6.
  4. Jednalo by se též o popření smyslu ordinace presbyterů. ČCE si nouze související s nedostatkem kazatelů je vědoma. Proto existuje vzdělávání vedoucí k ordinaci presbyterů ne-teologů. Proč nejde Jihočeský seniorát touto cestou? Zdá se mu příliš zdlouhavá?
  5. Rozpor mezi praxí a řády. Řešení, které navrhuje PO teologický, je s ohledem na řád v církvi nepřijatelné. Synod přece nemůže schválit něco, co je v rozporu s řády a Církevním zřízením.
  6. Výjimečná ustanovení vždy stejně ovlivňují běžnou praxi. V diskusi vedené na synodu uvnitř teologického odboru jsem upozornil též na ekumenické nesnáze. Mí odpůrci reagovali argumentem, že i římskokatolická církev připouští ve výjimečných situacích, aby křtili i nevysvěcení laici. Jenomže: zde jde zpravidla o ohrožení života. Nedomnívám se, že něco takového v případě VP přichází v úvahu. Naopak si myslím, že pokud by synod připustil, aby neordinovaní ve výjimečných případech sloužili večeří Páně, tato výjimka by měla zpětný vliv na normální život církve. Vznikla by otázka, proč vlastně mají být kazatelé a presbyteři ordinováni a zda by se svátosti nemohly vysluhovat prostě všude tam, kde se ukáže potřeba, bez ohledu na to, zda jsou přítomni ordinovaní nebo ne. To by ovšem vážnost, kterou svátostem připisujeme, velmi snížilo.

Jsem tedy přesvědčen, že by členové synodu měli tento problém hluboce zvážit a s předstihem promyslet, popř. prodiskutovat ve svých sborech. Žádám je, aby s návrhem Jihočeského seniorátu nesouhlasili.


Marek Lukášek, farář v České Lípě, 27. 5. 2002



Pozn.: Synod (1. zasedání 31. synodu ČCE) přešel přes návrh č. 163 k dennímu pořádku.




1 Kristovi apoštolé nazývají ovšem všecky, kdo věří v Krista, kněžími, nikoli však pro úřad, ale že můžeme přinášeti Bohu duchovní oběti, poněvadž jsme všichni věřící byli skrze Krista učiněni králi a kněžími. Velice se tedy od sebe liší kněžství a úřad. Kněžství totiž je společné všem křesťanům, jak jsme právě pověděli, úřad však nikoli.

2 vyd. Mlýn 2002