Předem chci vyloučit jedno nepochopení: nejde mi o skutečné pokání, nýbrž o jeho perverzi. Naopak myslím, že právě tato perverze je proto zločinná, neboť je bezděčným útokem na skutečné pokání. Znevěrohodňuje jej a otupuje. Tento mimožádný akt se stává součástí konvenpod ce, proto hovořím o jeho perverzi jako o těžkém hříchu a zločinu. Jako Pavel neodmítal Zákon, nýbrž jeho pervertování hříchem (Ř 7,13), i já tvrdím, že pokání samo není špatné, je dobré a nutné, „Hřích však, aby se ukázal jako hřích, způsobil mi tím dobrým smrt; tak skrze“ falešné pokání „ukázal hřích celou hloubku své hříšnosti.“ Pervertované pokání, které je projevem pouhé nutkavosti kát se, nemá totiž už tu moc ke změnám, novému narození, jež by měly být jeho součástí, naopak člověka v jeho hříchu dále utvrzuje. „Hřích však, aby se ukázal jako hřích,…“ si pokání touto cestou ochočil!

Škoda, že jsme příslušníky této kultury. Pohled z venčí musí být určitě velmi humorný. Představte si, jakou moc má podorlický sedlák: likviduje pralesy ve vzdálené Brazílii (takovou zrůdu by bylo asi nejlepší ze světa odstranit). Potřebujeme sledovat v televizi horrory o vraždících dětech? Vůbec ne: vždyť takových bestií je plná církev. Jak jinak si vysvětlit, že děcka, která válku a holokaust znají pouze z knížek, filmů a vyprávění, ochotně vyznávají pod vedením faráře či jiného katechety svoji vinu na likvidaci šesti milionů Židů! Nechci nikoho shazovat, proto neuvedu jména ani bibliografické údaje. Ale že nepřeháním dokládají věty z jednoho ne tak dávno knižně vydaného kázání od velmi populárního kazatele v ČCE. V kontemplaci Kainovského tématu Gn 4 se náhle obrací kazatel na nitro posluchače: „…ale hřích v nás nám okamžitě řekne, ‚Kain ale někoho doopravdy zabil, ale já ne‘. To je právě ten hřích … šest milionů Židů zemřelo v koncentračních táborech, jak to, že ty si klidně žiješ?‘“ (citace nebude přesná, obsahová správnost zaručena. Cituji jen, jak jsem si to z bohoslužeb zapamatoval). Nádherně „hluboké“, hluboce intelektuální, intelektuálně duchovní. Člověku zůstane mírně mrazivý pocit v zádech, ale současně klid – nikdo z nás oslovených, ani autor sám u toho nebyl. Takže se nás to týká-netýká. Nikdo za to nemůžeme, vinni jsme všichni. S tím si hlavu dělat nemusíme. Nebo ano, bratře faráři? My si žijeme; máme tedy cestou z bohoslužeb skočit kajícně pod vlak? Nádherně „hluboké“, hluboce intelektuální, intelektuálně duchovní a bohapustá demagogie.

Církev (a především evangelická se svojí ideologí všeobecné hříšnosti) naučila euro-amerického člověka cítit se provinile na povel, bezmyšlenkovitě přijímat odpovědnost za vše, co se mu předloží. Jsme-li všichni hříšní, má vůbec cenu se zabývat tím, kdo co způsobil konkrétně? Je-li jednou v Bibli, že „… všichni zhřešili …“ (Ř 3,23), musí to být pravda, ať tomu rozumím nebo ne. Kdybych si nebyl vědom nějakého hříchu, byl by to teprve průšvih, protože bych popíral pravdu Písma Svatého – pravdivost Boží (1J 1,10). Chcešli být dobrým křesťanem, koukej někde zhřešit. Společný pocit provinění utužuje společenství: nikdo se před nikým nemusí stydět, každý na každého něco ví a proto jsme povinni zachovávat společné mlčení. Běda, kdyby někdo někoho kritizoval, a proto se nikdo nikoho bát nemusí.

Křesťanství vyplodilo (jistě jako nechtěný produkt) kulturu, jejíž příslušníci mají neustále podvědomý a bezdůvodný pocit provinění a studu, který jenom těžce racionalizují. Tím hůře, že se tato obsese sekularizovala, odtrhla od svých náboženských základů, a proto se kultura kajícnosti stala nepochopitelnou pro její vlastní nositele. A tak se cítíme provinile: za to, že vůbec jsme (každý, kdo žije, může za to vděčit jen tomu, že se některý jeho předek zachoval jako agresor nebo zbabělec, nebo se za něj někdo obětoval. Hrdinové potomky nezanechávají. A každý, kdo v životě uspěl, nechal spousty lidí za sebou, vyvolal v nich hořkosti …), v přírodě a v zoo, že jsme lidé, muži se musejí stydět za to, že jsou muži, Evropané a Američané že jsme právě Evropané a Američané, bílí, že jsme bílí, zdraví, že jsou zdraví, že jsme příliš moderní, nebo naopak nemoderní, že jsme spojeni se svojí dobou, nebo že jí utíkáme do budoucnosti, případně za ní zaostáváme, křesťané se tváří provinile, že jsou křesťany a evangelíci, že jsou evangelíky … v tom všem vynikáme zvláště my Češi, protože snad žádný jiný národ na světě nemá takovou potřebu cítit se provinile za to, že je příslušníkem svého národa: a tak jednou o něm hovoříme se zbytečně provokativní pýchou, hned nás rádoby intelektuálové deklasují na čecháčky, čímž samozřejmě myslí, že oni jsou v tomto klubu čestnou výjimkou. Je zvláštní, že pro České prostředí projevy obecně lidské, nadnárodní malosti, získávají právě onen národní rozměr. Příkladem takové české malosti by tedy mohl být Američan skandinávského původu Homer Simpson! Kdybychom měli tyto projevy rádoby sebekritiky či sebereflexe brát vážně, bylo by správné naházet na Evropu a Ameriku pár jaderných pum a pak to za pár desítek let nechat uklidit pro nějakou lepší rasu (tak si ostatně příslušníci jiných kultur naše věčné sebeobviňování nezřídka skutečně vykládají). Věci, z nichž se euroamerický člověk rád kaje, jsou totiž fatální, bez možnosti úniku, už se do nich narodil, a podorlický sedlák bude ničit pralesy v Brazílii, i kdyby se na nos postavil. I bez této karikující zkratky je zřejmé, že je to jen hra na špatné svědomí. Je to přece pěkné cítit se provinile a tak je také samozřejmé že to nikdo vážně nemyslí. Obsese kajícnosti se ostatně stala v osmdesátých letech předmětem kritiky charizmatických kruhů, a mnozí lidé, přicházející do církve zvenčí jim v tom dávali za pravdu: běžné bohoslužby ČCE na ně působily depresivně, unaříkané, plné zoufalství nad vlastní hříšností, charizmatické naopak plné radosti ze znovuzrození a vítězství nad hříchem. Bylo by v tuto chvíli nemoudré dodávat si sebevědomí poukazem na přemrštěný triumfalismus těchto kruhů. I to by bylo oprávněné, ale moudřejší by zde bylo poučit se: ona permanentní kajícnost je totiž ještě zhoubnější, než co tito lidé dokázali odhalit. Je totiž nesporné, že bohoslužby ČCE tak zoufalé nejsou, protože ty kající výlevy jsou standardní, bezmyšlenkovitě odbývanou součástí našich bohoslužeb. Se skutečným zoufalstvím to nemá nic společného. Takto pojaté pokání vlastně pomáhá udržovat člověka ve stavu permanentního přešlapování na prahu mezi hříchem a milostí, ve stavu, který dráždí a hned zase uklidňuje naše svědomí. Člověk je tak zneklidňován a přece ví, že mu všechno nakonec projde. Ale je nejistý, vydíratelný. V charizmatické zbožnosti proti tomu bylo přece jen vědomí, že hřích je minulost.

Když začal vycházet časopis Reflex, jeho dva redaktoři Bajgar a Feřtek udělali tah po církvích a sektách v naší zemi. Jejich reportáže byly věcné i kousavé; věřící se nad nimi dílem vztekali, dílem bavili. Jeden z obou redaktorů popsal pocity které v něm vyvolalo jakési evangelizační shromáždění v našem libeňském sboru v Praze: „jako by nebylo mých hříchů dost, ještě si to ods… za Adama a Evu“. Onen superhřích (Artur Rich, ETIKA HOSPODÁŘSTVÍ I., ISBN 80-85241-67-1, mu říká strukturální hřích), plynoucí z nevymanitelných institucionálních vazeb, který člověk nese, i když sám má ruce čisté, může být zdrojem oné perverze pokání: hřích se stává neurčitým, abstraktním, nakonec banálním – všichni jsme v tom namočeni a nikdo za to tak úplně nemůže. Církevní zvěstování, to jsou skotské střiky na uzdravení našeho svědomí. Otřesným dojmem na mě zapůsobilo kázání faráře z Mrštíkovic Života na vsi: hrůzný výčet hříchů vesničanů jak na posledním soudu. A pak jednoduchá výzva na závěr: „a tak se pomodlíme a Bůh nám to všechno odpustí“, to vše vrátila do starých kolejí. Nic se nestalo. Ostatně slyšel jsem kdysi parodii na osnovu evangelického kázání: úvod – „Přijde soud!“; stať – „Přijde soudek!“; závěr – „Přijde soudeček“. A ono to tak skutečně funguje – několik let jsem se věnoval sbírání různých homílií a jejich analýze, zvláště strukturální.

Vyprávěl mi jednou jistý katolický kněz, jak mu do zpovědnice přišla paní, a začal podle zpovědního zrcadla: „hodně jsem hřešila, v myšlenkách i činech …“. Protože ji znal, měl už toho dost a přerušil ji: „Prosím vás tyhle blbosti mi neříkejte. Raději mi řekněte, jak jste na tom se sousedkou?“ „Jak jako? S tou já přece už patnáct let nemluvím“. Hovořím-li o perverzi pokání, nejde o pokání hrané či jinak neupřímné. To by bylo jednoduché. Záludné na tom všem je, že si člověk pocit provinění jako vstupenku na bohoslužby a do dobré společnosti osvojí tak dokonale, že mu i upřímně věří. Nepozná, že jeho vědomí hříchu je projevem rafinované pýchy, která neumí být hříšnou prostě. Chatrná paměť mi už nedovoluje říct, komu jsem tento postřeh ukradl, ale kdesi jsem četl, že i v hříšnosti chceme být hrdinové: když už mám vyznat hřích, tak ať to stojí za to. Může-li se stará dáma chlubit, jak hodně hřešila v myšlenkách i činech, člověk neví, má-li se nad ní pohoršovat, nebo jí závidět! Jak se ale zpovědník zeptá na obyčejný mezisousedský konflikt, topíme se v močálu každodenních banalit. Jenomže právě z něj vystupují páchnoucí bubliny, nekompenzované pocitem hříšníka s přívlastkem „super“. V zapadlé české obci se sejde ke službám božím hlouček českobratrských evangelíků, příslušníků vymírající církve, o jejíž existenci neví ani pár set obyvatel oné obce nic pořádného. A hlouček vyznává viny za likvidaci pralesů na opačné straně glóbu, za křížové výpravy, decimaci domorodých populací v končinách, kam se žádný z nich nikdy ani nepodívá; jeho význam je náhle nadhistorický, planetární! Ale čím tento selský lid hnojí svá vlastní políčka, čím krmí svůj dobytek a svoji techniku, zda nešidí daně či své zaměstnance, a co doma, o tom už by se mu asi hovořilo hůř. Přitom by se musel doznat jen k věcem, které dělá prakticky každý, příliš průměrným. A smí být jejich kazatel při vyznávání vin konkrétní? Nebylo by to od něj nebratrské (a mimo to by mu to při příští volbě mohli bratři a sestry spočítat)? Brazílie je holt Brazílie.

Roku 1963 reflektovala proces s Adolfem Eichmannem, člověkem se skutečným, nesofistikovaným podílem na vyvražďování Židů, a z něj plynoucí veřejné projevy na dané téma Hanah Arendtová (česky EICHMANN V JERUZALÉMĚ, ISBN 80-204-0549-6). Zatímco jiná Židovka, jinak úctyhodná prof. Deborah Lipstadtová (POPÍRÁNÍ HOLOKAUSTU, 80-7185-402-6 pro 1. české vydání, roku 2006 vyšlo 2. v pevné vazbě, jeho ISBN neznám) považuje za projev sublimovaného antisemitismu zbavovat moderní Němce vědomí viny (Němec se má prostě natrvalo stydět), Arendtová se k projevům pocitů viny mladé německé generace staví kriticky.

Nevím, byla-li nebožka Arendtová (zeptat se jí už nemůžeme) schopna domyslet, co skutečně prožívá v takové situaci duše křesťanská? Kromě toho, co oprávněně pojmenovává, křesťansky věřící naráží na takové verše z Písma, jako Mt 7,1-2; Ř 2,1 či další? A může takový mladý křesťánek říct, že někdo udělal něco špatného, a pak se večer modlit Otčenáš (Mt 6,12)? Je známo, že v záchraně válečných zločinců po válce se angažovaly i církevní kruhy, což také mnozí považovali za projev souhlasu s vyvražďováním Židů. Kdo však zná křesťanskou mentalitu ví, že se v tom spíš uplatňoval sklon k hloupoučké, tím však zhoubnější naivitě. I v jednom kázání jsem zaslechl, že „my přece ani nevíme, co je dobro a zlo“. Jak bychom jej tedy mohli pojmenovávat? Nebyl by to soud? Jediným východiskem pak je, vzít obřadně vše na sebe, proti tomu nemůže nikdo nic namítat. Vždyť je to tak pokorné. Arendtová však trefně komentuje takové masové špatné svědomí slovy, že se tím vytváří „'¨'tma, ve které je každá kočka černá''“.

To, co je na tomto všeobecném pocitu viny zhoubné, není nějaké pokrytectví a faleš, ale pokorný kajícník se tak nakonec sám stává vinným doopravdy, neboť skutečným, primárním viníkům dělá z pocitu spoluviny křoví, zbavován schopnosti hřích pojmenovávat. „Není přece čas hledat viníky“ napsala mi onehdá jistá sestra, když se řešil jeden problém. Nemohu-li pomjmenovat vinu, aniž bych pojmenoval viníka, mohu problém vůbec řešit? Bez stanovení diagnózy není terapie. Milost, kterou dává průměrná zbožnost v ČCE však připomíná spíš návštěvu u lékaře ve filmu VESNIČKO MÁ STŘEDISKOVÁ. Chraň Bůh, abychom něco léčili či řešili! Spíš se dozvíme, že i lékař má své neduhy.

Bohužel se mi dostal náhodou a na krátko výtisk Husova spisu, snad to byla DCERKA (je to už přes deset let), nepoznamenal jsem si tehdy potřebné údaje. Útlý spis reformátorův se mi však vryl do paměti předmluvou J. L. Hromádky, která jeho rozsah nadmula do málem biblických rozměrů. Známý teolog tam bez ohledu na spis, na němž jeho předmluva spíš parazitovala, rozvádí nádherné úvahy o povinnosti církve rozkrývat zlořády a bezpráví ve společnosti, zastávat se trpících a pronásledovaných. Vše v počátcích padesátých let, kdy byli popravováni lidé jako Milada Horáková. Proč tento dobrý bratr nešel do kanceláří, kam měl dveře otevřené, a neřekl, že je to zločin? Přesně v půli svých „hlubokomyslných“ úvah nám dává odpověď, strašlivou, znesvěcující vše kající a pokorné. Položí si napřed řečnickou otázku, zda si to ale může dovolit církev dnes, zatížena vinami z minulosti? A „kající“ odpověď si nakonec čtenář může domyslet sám. Ne! Církev si teď musí zametat před svým prahem a vyznávat všechny viny minulosti. A tak jí tento „prorok“ oslepil tváří v tvář zlu páchanému zde a tady. Proč ne. Však i příští generace křesťanů budou potřebovat z něčeho se kát.

Shrňme si to asi takto – pocit viny, který mi brání zastat se obětí zla, je falešný. Je únikem před odpovědností do pokory a sebeponižování. Falešná odpovědnost odvádí pozornost od skutečné. Neoprávněné přijímání odpovědnosti vyviňuje skutečného pachatele. Potřeba unést tuto situaci s relativně čistým svědomím pak vede k popírání, že tu nějací vinní doopravdy jsou. Nejsou oběti, jen viníci. Kdo pak volá, abychom se jej zastali, může počítat jen s přezíráním, nebude-li rovnou za svoji opovážlivost pokárán. Skutečné pokání se však pozná pávě podle toho, zda nás činí citlivějšími vůči zlu v tomto světě, nebo naše srdce opevňuje krunýřem falešného pocitu spoluviny, povinností dodržovat omertu.

Stal jsem se kdysi účastníkem dopravní nehody, kdy za hlavního viníka byl označen jistý zbožný muž. Jeho víra ho evidentně vedla k přesvědčení, že na policistovu otázku, co on považuje za příčinu nehody, si má sypat popel na hlavu. Začal se kát z příliš rychlé jízdy, snad doufal, že policistu obměkčí, ale ten ho prostě vzal za slovo a napařil mu pokutu. Jelikož jsem byl za ním vím, že nijak rychle nejel, ale silnice čerstvě zasypaná mokrým sněhem byla tvrdým oříškem. Připadal by si onen bratr nepokorně, kdyby popravdě řekl, že na takové kaši by se vymlátil každý? Že zaspala údržba? Když jsme potom spolu mluvili tak se však ukázalo něco, čeho si ani policsté nevšimli: onen bráška jel na letních, a možná i sjetých gumách! Tehdy to nebylo tak úplně přestupkem, takže na sebe vzal vinu za hřích větší, ale nebyl skutečný. Poučení žádné – pomaleji už jet nemohl a aby si příště koupi lepší gumy, o tom přece nebyla řeč.

A tak máme-li nutkání přijmout ukvapeně za něco odpovědnost je namístě položit si nejen otázku, zda jsme se doopravdy provinili, jak a čím, ale i tu, zda přijetím sofistikované odpovědnosti neuhýbáme před něčím méně sofistikovaným. Je-li přijetí globální odpovědnosti snadnější, možná i povznášející, nežli změnit něco na každodenních banalitách, mějme se na pozoru. Něco není v pořádku.

Pánové novináři Buruma a Magalit ve své pozoruhodné eseji OKCIDENTALISMUS (ISBN 80-7106-762) reflektují nutkavost „západních“ intelektuálů na svoji civilizaci kálet. Jejich povrchní kritiky a zlověstná proroctví (která se většinou nevyplní a když, tak z jiných důvodů než prorokovali, což jim však okruh obdivovatelů neumenší) se pak stávají municí odpůrců naší civilizace v jiných koutech světa. Ti si proti nám nic nemusejí vymýšlet, už jsme to za ně udělali sami a stále v tom pokračujeme. Ano, i ze sebeobranných důvodů bychom se měli mít na pozoru, co to vlastně o sobě říkáme, nečekat, že obměkčíme sebekritikou policajta nebo militantního odpůrce naší civilizace. Horší však je, že tyto zlověsti jsou pokřivené a neoprávněné. Jednostranně vypichují jen kritické momenty. Pak to vypadá, že zlo do světa přišlo se západní křesťanskou civilizací. Ne, nepopírám, že došlo ke zločinům a je silou této civilizace, že se nad tím umí zamyslet. Musím však popřít černobílou optiku, která z naší civilizace dělá temnou kaňku na tváři slunného, světlého světa. Pro nic menšího, než že to tak prostě není. A i v kajícnosti by měl člověk zůstat poctivý – kát se jen za to, za co doopravdy může.

(pokračování příště)