Ani na začátku ani na konci těchto úvah nenajdu na položenou otázku jednoznačnou odpověď. Nechci se vymlouvat, ale nechci se ani vykrucovat z toho, že je potřeba si tu otázku klást. Uvádím ji hlavně proto, aby zazněla - možná se najde někdo s takovou odpovědí, která všechna mračna rozežene. Rozhodně nejsem smejčil všudypřítomný, abych mohl vědět, zda si ji někdo nepoložil, popřípadě kdo a kolik takových tázajících vlastně je.
Rád bych se s Vámi v tomto oddělení podělil o odkazy na články zajímavé pro křesťany, ať jde o bibli, historii, osobnosti či projevy víry doma i ve světě, které je možné si v houští internetu přečíst. Konkrétní struktura asi vyplyne z okolností. Poprosím o shovívavost, že to budu dávat dohromady postupně a zdlouhavě. Doufám, že také jiným tyto články budou ku prospěchu:
Evangelické kulty osobnosti mne dezorientovaly - už dávno předtím, než jsem tento termín poznal - a proto později také iritovaly. Jedním z takových kultů je kult profesorky B. Komárkové. Nikoli ona a její dílo, nýbrž tento kult, který se ovšem dá těžko vydestilovat od regulérní úcty, může zato, že její dílo jsem jen prolistovával. A to už dávno. Proto všechno se však rád nechávám překvapovat, aniž bych daleko širší a hlubší problematiku evangelických kultů osobnosti dovyřešil.
„K hříchu nevede mě neřest, nýbrž pudy ušlechtilé: kdybych nehřešil, z čeho bych se kál? A kdo se nekaje není křesťan, nýbrž pohan je a nepřijde do nebe“ (Shakespeare) —– Nebojím se vykrást trochu Masaryka, abych upozornil na jev, který považuji za zločin horší než krádež, tím hůře, že se tváří jako cosi pozitivního: obsedantní sklon ke kajícínosti. Myslím, že tento hřích je v euro-americké kultuře vynálezem křeťanským (ukáži dále, že je to jev v kulturách, kde křesťanství kořeny nezapustilo, nepochopitelný) dávno však sekularizovaný.
