Bible kralická - Ž 102

Ž 102,1 (2,1) Modlitba chudého, když sevřín jsa, před Hospodinem vylévá žádosti své. (2,2) Hospodine, slyš modlitbu mou, a volání mé přijdiž k tobě.
Ž 102,2 (2,3) Neskrývej tváři své přede mnou, v den ssoužení mého nakloň ke mně ucha svého; když k tobě volám, rychle vyslyš mne.
Ž 102,3 (2,4) Nebo mizejí jako dým dnové moji, a kosti mé jako ohniště vypáleny jsou.
Ž 102,4 (2,5) Poraženo jest jako bylina, a usvadlo srdce mé, tak že jsem chleba svého jísti zapomenul.
Ž 102,5 (2,6) Od hlasu lkání mého přilnuly kosti mé k kůži mé.
Ž 102,6 (2,7) Podobný jsem učiněn pelikánu na poušti, jsem jako výr na pustinách.
Ž 102,7 (2,8) Bdím, a jsem jako vrabec osamělý na střeše.
Ž 102,8 (2,9) Každý den utrhají mi nepřátelé moji, a posměvači moji proklínají mnou.
Ž 102,9 (2,10) Nebo jídám popel jako chléb, a k nápoji svému slz přiměšuji,
Ž 102,10 (2,11) Pro rozhněvání tvé a zažžený hněv tvůj; nebo zdvihna mne, hodils mnou.
Ž 102,11 (2,12) Dnové moji jsou jako stín nachýlený, a já jako tráva usvadl jsem.
Ž 102,12 (2,13) Ale ty, Hospodine, na věky zůstáváš, a památka tvá od národu až do pronárodu.
Ž 102,13 (2,14) Ty povstana, smiluješ se nad Sionem, nebo čas jest učiniti milost jemu, a čas uložený přišel.
Ž 102,14 (2,15) Nebo líbost mají služebníci tvoji v kamení jeho, a nad prachem jeho slitují se,
Ž 102,15 (2,16) Aby se báli pohané jména Hospodinova, a všickni králové země slávy tvé,
Ž 102,16 (2,17) Když by Hospodin vzdělal Sion, a ukázal se v slávě své,
Ž 102,17 (2,18) Když by popatřil k modlitbě poníženého lidu, nepohrdaje modlitbou jejich.
Ž 102,18 (2,19) Budeť to zapsáno pro budoucí potomky, a lid, kterýž má stvořen býti, chváliti bude Hospodina,
Ž 102,19 (2,20) Že shlédl s výsosti svatosti své. Hospodin s nebe na zemi že popatřil,
Ž 102,20 (2,21) Aby vyslyšel vzdychání vězňů, a rozvázal ty, kteříž již k smrti oddání byli,
Ž 102,21 (2,22) Aby vypravovali na Sionu jméno Hospodinovo, a chválu jeho v Jeruzalémě,
Ž 102,22 (2,23) Když se spolu shromáždí národové a království, aby sloužili Hospodinu.
Ž 102,23 (2,24) Ztrápilť jest na cestě sílu mou, ukrátil dnů mých,
Ž 102,24 (2,25) jsem řekl: Můj Bože, nebeř mne u prostřed dnů mých; od národu zajisté až do pronárodu jsou léta tvá,
Ž 102,25 (2,26) I prvé nežlis založil zemi, a dílo rukou svých, nebesa.
Ž 102,26 (2,27) Onať pominou, ty pak zůstáváš; všecky ty věci jako roucho zvetšejí, jako oděv změníš je, a změněny budou.
Ž 102,27 (2,28) Ty pak jsi tentýž, a léta tvá nikdy nepřestanou.
Ž 102,28 (2,29) Synové služebníků tvých bydliti budou, a símě jejich zmocní se před tebou.