Několik poznámek k poslední ordinaci, Salvátor, Praha, 24. listopadu 2013.
Účastnil jsem se ordinace 24. 11. 2013 a rozhodl jsem se napsat k ní (a všem ostatním ordinacím, kterých jsem se zúčastnil) několik poznámek. Jsou to poznámky prakticko-teologické, zaměřené především na to, jak promlouvá a komunikuje to, co v bohoslužbě děláme a jakým způsobem to děláme. Doufám, že moje zamyšlení povede k diskuzi a případné změně praxe.
(Pro nově ordinované používám také označení vikáři/vikářky.)
1. Problematika kázání
1a. Jedno nebo dvě?
1b. Kdo má kázat?
2. Problematika večeře Páně
2a. Role předsedajícího
3. Odpovědnost za bohoslužby
4. Symbolická jednání
4a. Taláry
4b. Vzkládání rukou
5. Technické záležitosti bohoslužeb
5a. Role místního sboru
5b. Provedení bohoslužeb
6. Závěr a další otázky
1. Problematika kázání 1a. Nestačí jedno kázání? Časové hledisko - Na poslední ordinaci, a není to výjimka, jsme slyšeli dvě kázání. První z úst synodního seniora lze chápat jako pastorační slovo k vikářům a vikářkám, a to druhé jako kázání v tom pravém slova smyslu. Toto zdvojení protahuje nepřiměřeně délku celé ordinační bohoslužby, zvláště připočteme-li večeři Páně s větším počtem účastníků a další nezbytné prvky bohoslužby. Mám za to, že vhodnější by bylo sjednotit obě promluvy v jedno regulérní kázání, které by v sobě spojilo jak prvek pastorační promluvy, tak i prvek zvěstování evangelia. Obojímu přece během této ordinační bohoslužby naslouchají všichni přítomní. Sjednocení by přineslo časovou úsporu.
Hledisko symboliky - Vedle této časové úspory by se projevila ještě jiná věc. Ponecháme-li obě promluvy rozděleny, může vzniknout dojem, že promluva na začátku bohoslužby je určena pouze nyní ordinovaným vikářům a vikářkám, a že ostatní to sice slyší, ale ne jako ti, kterým je toto slovo primárně určeno – vždyť nejsem (nyní) ordinovaný.
Sjednocením do jednoho regulérního kázání by se dalo rozpolcení předejít. Naopak se v jednom kázání může dobře zdůraznit, že pastorační důraz a zvěstování evangelia patří k sobě. Že ordinovaní i neordinovaní tvoří jeden Boží lid, a co na sebe způsobem „vocatio“ berou ordinovaní, je vlastně naloženo i na ostatní. Že služba jedněch se bytostně v církvi dotýká i druhých. Obě strany (ordinovaní a neordinovaní) potřebují slyšet pastorační i evangelijní povzbuzení. Ordinace se týká celé církve, každého sice trochu jinak, ale pořád církve jako celku.
Soudím, že jedna promluva, tedy jedno regulérní kázání, by bylo vhodnějším vyjádřením jednotícího momentu, který je s ordinací spojen, přestože v ordinaci jde také o vyčlenění jedněch ke službě druhým.
1b. Měl by ordinovaný na ordinační bohoslužbě kázat?
Prakticky z toho vyplývá, že nově ordinovaný nebude kázat na své ordinační bohoslužbě. Je to podobné jako by neměl ženich či nevěsta (byť by byli oba ordinovaní) kázat na své vlastní svatbě. Je třeba rozlišovat role, do kterých se během života v církvi dostáváme. Ordinační bohoslužba neslouží primárně k tomu, aby se čerstvě ordinovaný představil jako kazatel.
Nově ordinovaní jsou především objektem dění a mělo by to být také tak vyjádřeno. Během ordinační bohoslužby jsou v situaci těch, na kterých se děje dílo Ducha svatého. Ze strany shromážděné církve je ordinovaný v situaci jakéhosi „pastoračního objetí“ a mělo by se mu tohoto objetí maximálně dopřát. Nakonec, ordinované čeká dlouholetá „šňůra“ kázání, tak proč jim nyní nedovolit, aby byli posluchači a načerpali sil Ducha svatého. Uvažuji analogicky ke křtu, kdy křtěnec také sám sebe nekřtí, ale křest přijímá.
Tím, že během ordinační bohoslužby nekáže sám ordinovaný, ale řekněme starší kolega/kolegyně ve službě, se také lépe vyjádří to, že ordinace jednotlivce je záležitostí celé církve a že jsme všichni vtaženi do díla Ducha svatého, které se děje nad celou církví. Pokud necháme kázat ordinovaného, vzniká tím dojem, že celá záležitost se týká vlastně jen jeho, a že ostatní tvoří jakési nezbytné „křoví“. Tato podivnost se pak ukazuje naplno tehdy, kdy je ordinováno více vikářů a vikářek najednou. Kdo z nich bude kázat? Podle jakého klíče se to určí? Podle toho, kdo je nejlepší kazatel? Nebo podle toho, kdo se nejméně bránil? Nebo budou kázat všichni najednou? Nebo všichni postupně, jeden po druhém?
2. Problematika večeře Páně
U vysluhování večeře Páně je situace podobná, zároveň i jiná. Když ponecháme předsedat večeři Páně a vysluhovat ji jen nyní ordinované vikáře a vikářky, vzniká tím dojem, že ostatní, dříve ke stejné službě ordinovaní, jsou v pozici „křoví“. Služba nově ordinovaných při večeři Páně pak vypadá chtě nechtě jako zkouška: Jestlipak to dobře umí? Případně: Tak teď už konečně můžou! I zde by mělo podle mého soudu platit, že čerstvě ordinovaní vysluhují večeři Páně spolu s dříve ordinovanými a také s přítomnými presbytery (např. přítomnými kurátory/kurátorkami sborů, kde byli čerstvě ordinovaní zvoleni).
Zde se pak nutně ukazuje to, zda celé bohoslužbě vůbec někdo předsedá, vede ji, což by mělo platit u každé bohoslužby. Myslím si, že zde hrají roli i praktické zkušenosti starších kolegů, které máme vzít v potaz v souvislosti s tak svatou věcí jako je večeře Páně.
2a. Role předsedajícího
Role předsedajícího bohoslužbě se při večeři Páně ukazuje jako velmi důležitá (konec konců i sám Ježíš předsedal poslední večeři s učedníky). Předsedající role se bytostně týká toho, o co jde v evangelickém pojetí ordinace ke službě slova a svátostí. Jestliže někdo předsedá bohoslužbě od počátku, měl by být viděn v této roli i v průběhu večeře Páně. To se týká o to více ordinační bohoslužby.
Při poslední ordinaci u Salvátora nebylo zcela patrné, kdo předsedá večeři Páně, kdo ji vede. V běžném životě našich sborů je to skoro vždy kazatel nebo ordinovaný presbyter nebo někdo jiný, řádně pověřený. Při poslední ordinaci se chvílemi zdálo, že večeři Páně předsedá celé kolegium nově ordinovaných vikářů a vikářek, chvílemi se zdálo, že tomu nepředsedá nikdo. Jistěže se tím nezbořil svět ani církev a dílo Boží nemohlo být nijak zpochybněno, ale přinejmenším zmatek to vzbudit mohlo. A v neposlední řadě to chvílemi vypadalo tak, jakoby čerstvě ordinovaní byli ponecháni svému osudu a zbytek církve se na ně jen tak díval. Myslím, že by to tak během ordinační bohoslužby nemělo být. To si vikáři a vikářky nezaslouží.
3. Kdo je odpovědný za ordinační bohoslužby?
Tím vyvstává otázka, kdo je vlastně za ordinační bohoslužby odpovědný. Podle řádu církve je za bohoslužby slova a svátosti na sborové úrovni odpovědno staršovstvo v čele s kurátorem a kazatelem (kurátorkou a kazatelkou). Jak je to v případě ordinační bohoslužby tohoto typu? To zůstalo při poslední ordinační bohoslužbě nevyjasněno. Přitom i v případě ordinační bohoslužby platí, že do řádného spravování služby slova a svátostí byla Kristem povolána jeho církev. Tuto odpovědnost nelze vztahovat na kolegium čerstvě ordinovaných vikářů a vikářek, ti nejsou v této pozici.
Jestliže je ordinační bohoslužba záležitostí povšechného sboru, pak by tedy platilo, že za řádné vedení bohoslužby je odpovědná Synodní rada. Pokud to tak není, pak je to třeba vyjasnit, jinak nám ordinační bohoslužby visí v jakémsi meziprostoru, ve kterém se k nim nikdo nechce hlásit. Jako by byly všech a nikoho zároveň. Pořád se mi vkrádá dojem – chceš-li vikáři, vikářko ordinační bohoslužby – „urob si je sám“.
4. Jaký význam klademe symbolickému?
Zastavme se na chvíli u aktu vzkládání rukou, který je nezbytnou součástí ordinační bohoslužby. Na poslední ordinaci akt vzkládání rukou probíhal tak, že početné kolegium dříve ordinovaných kazatelů a kazatelek spolu se synodním seniorem a synodní kurátorkou obstoupilo velikým kruhem klečící ordinované vikáře a vikářky. K aktu vzkládání rukou byli přizváni i přítomní kurátoři a kurátorky sborů, kde byli nově ordinovaní zvoleni.
4a. S talárem či bez taláru?
Nejprve se zastavím u taláru. Ke kruhu se připojili i ordinovaní kazatelé bez taláru, kteří se nacházeli během bohoslužby v lavicích. Jistě panuje shoda v tom, že talár samotný nepůsobí a negarantuje svobodné a suverénní působení Ducha svatého, o tom nepochybujeme.
Na druhou stranu lze ale položit otázku, zda by neměl být při aktu vzkládání rukou talár přece jen přítomnými kazateli a kazatelkami užíván, už jen proto, že talár je znakem úřadu, služby, povolání, který kazatel/ka na sebe vzal/a. Pokud si řekneme, že talár není při ordinaci a vzkládání rukou vůbec důležitý, proč si ho na sebe bereme při kázání či při jiných bohoslužebných úkonech, proč jej vůbec nosíme? Osobně si myslím, že je vhodné mít na sobě talár při aktu vzkládání rukou jako výraz kolegiality ve službě, v solidaritě a sounáležitosti s těmi, kdo přijímají nelehké povolání, ve kterém my ostatní již působíme.
Také mám mezi posledními vikáři a vikářkami kamarády, kteří stáli o mou přítomnost na jejich ordinaci. Mohl jsem tam přijít jako kamarád, třeba v civilu, ale vím, že oni stáli i o to, abych přišel také jako jejich kolega, v taláru, protože o ten talár tu také jde. V tom taláru totiž budou zápasit v mnohých duchovních bojích – jak mluvit o Bohu, jak zvěstovat evangelium nad rakví, v nemoci…
4b. Vzkládání rukou je dotyk!
Kruh kolem klečících vikářů a vikářek stál v tak uctivé vzdálenosti, že by nezasvěcený pozorovatel mohl upadnout ve zmatek a uvažoval by, co se to asi tak bude dít, na co se ti faráři chystají. Výsledkem této praxe (není to poprvé) je, že o vzkládání rukou nemůže být řeč. Přitom tělesný dotyk při vzkládání rukou je stejně důležitý jako podání ruky při pozdravu, polití vodou při křtu, přijímání chleba a vína při večeři Páně. Ve všech případech se jedná o naši tělesnost, která je taktéž zahrnuta do díla Ducha svatého.
Prakticky asi nelze uvažovat o tom, že by se při tak velkém počtu kazatelů a kazatelek mohli všichni dotknout pěti klečících vikářů a vikářek. Není nezbytné, že by se museli nějak dotknout úplně všichni. Symbolicky a zástupně to přece může vykonat určitá pověřená skupina, v čele se synodním seniorem. Ostatní se mohou připojit k modlitbě a také tím, že vytvoří kolem kruh symbolizující společenství, do kterého ordinovaní právě vstupují. Určitě je to lepší než ona podivně vztyčená pravice všech přítomných ordinujících, která může cosi připomínat, nebo vypadá přinejmenším směšně.
5. Technické prvky. Kdo je má na starosti? 5a. Role místního sboru.
Nelze podceňovat ani ostatní technické prvky jako je ozvučení a zvuková zkouška před bohoslužbou, prostor kostela, domluva s varhaníkem, vyvěšení písní, příprava večeře Páně, jistá základní „pořadatelská“ služba a další věci. Zajištění těchto technických věcí je o to obtížnější, že se vždy v případě ordinace „hostuje“ v některém z kostelů našich sborů, který se k této ordinaci propůjčil a drtivá většina účastníků ordinace nemůže být obeznámena s místními podmínkami a záludnostmi, které souvisí třeba právě s ozvučením.
Tyto technické věci musí mít někdo na starosti, musí zajistit jejich bezproblémový chod. Soudím, že to nemůže být skupina vikářů a vikářek, na které by bylo toto zajištění hozeno ve smyslu, když chcete ordinaci, tak tady máte klíče a připravte si to sami a pak po sobě ještě pořádně ukliďte. Jsem toho názoru, že pokud některý sbor propůjčí k ordinaci kostel a dá této akci na své půdě zelenou rozhodnutím staršovstva, pak by se měl o tyto technické věci také postarat. Řekl bych, že je to také jeho vizitkou, že poskytne veškerý technický servis. 5b. Provedení bohoslužeb
Je naprosto nezbytné, aby všichni "účinkující" prodělali před bohoslužbou důkladnou zvukovou zkoušku, zvláště když se jedná o tak velký kostel jako je Salvátor. I dlouhá bohoslužba je snesitelná, pokud slyším, co se říká – při poslední ordinaci to byla ovšem jen asi polovina.
Stejně tak to platí i o technických a organizačních věcech během vysluhování večeře Páně. Tady je třeba jasně si promyslet, kdo a kde a jak bude vysluhovat, kdo bude dohlížet na dolévání vína, kdo bude komunikovat s varhaníkem, kdo a jak bude instruovat účastníky bohoslužby kdy a jak vytvořit kruh večeře Páně. (Pravidelně se v takovém množství lidí slaví večeře Páně pouze na sjezdu mládeže – úspěšně a svižně, proto by bylo vhodné poprosit COM o know-how.) I zde by měl nést odpovědnost předsedající, nikoliv vikáři, kteří povětšinou nemohou mít takové zkušenosti.
Tyto věci zkrátí čas večeře Páně na „normální“ dobu a zabrání nejistotě a pochybnostem a podpoří důstojné slavení večeře Páně. Soudím, že chaos při večeři Páně není výrazem autenticity.
Závěrem
Myslím si, že ordinační bohoslužba, při níž jsou ordinováni noví služebníci slova a svátostí, by měla mít v životě naší církve důstojné místo. Zvláště proto, když vnímáme, že povolání do této služby není samozřejmostí, ale dílem Ducha svatého, za které jsme všichni vděčni a spoléháme na něj.
Ordinační bohoslužba by neměla být v režii vikářů, ale nejlépe Synodní rady. Což by podpořilo myšlenku, že ordinace nových kazatelů se vždy týká celé církve a ne jen vybrané části sborů nebo pouze sborů, do kterých byli tito nastupující kazatelé zvoleni.
Ordinační bohoslužba by neměla být „ukecaná“, unavující a zdlouhavá a už vůbec ne chaotická. Všechny prvky, které podporují „ukecanost“ by měly být pokud možno eliminovány. Ordinační bohoslužba by neměla připomínat stranickou či podnikovou schůzi ani jednání synodu či konventu.
Ordinační bohoslužba by se dala stihnout do hodiny a půl. Kázání nemusí být dvacetiminutové, ale třeba jen deseti minutové. Dostatečný počet vysluhujících (minimálně 16) zajistí, že se večeře Páně zbytečně „netáhne“. Všemožné pozdravy musí být břitké, výstižné a krátké. Pozdravující musí mít předem promyšleno, co chce říct, měl by si uvědomit, že není „hlavní hvězdou večera“ (i to by měl mít někdo na starosti, aby to hostům připomněl).
A konečně, ordinační bohoslužby by se měly stát slavností, ve které hlavní prostor dostane Boží slovo a modlitba a pokorné sklonění se před mocnou Boží věrností a milosrdenstvím. Všechno lidské by se mělo podřídit tomu Božímu, které nás přesahuje, ale zároveň se k nám sklání a pozdvihuje nás.
(Při svém přemýšlení nad ordinací jsem vynechal svůj otazník nad tím, že při vzkládání rukou figurují i presbyteři. Vzbuzuje to další otázky – když presbyteři, proč ne také ostatní, od rodičů po učitele na fakultě a přátele? A když všichni, tak proč je v církvi ordinovaná služba? Atd. Dostáváme se tak do oblasti „teologie ordinace“ a je zřejmé, že není v naší církvi zcela jasná – a to buď po teoretické, nebo praktické stránce. Tato souvislost teorie s praxí a praxe s teorií nám někdy uniká.)
